Najít druhý domov

Pondělní večer měla Marta Töpferová (30) poslední koncert z turné po České republice. Hned druhý den odjela hrát do Německa. V žižkovském Atriu se sešly dvě stovky lidí od třiceti let výš. "Tohle se vám bude líbit, je to velmi příjemná hudba," povídá muž v řadě za mnou svým dvěma společnicím, jež Marta Topferova Trio ještě neslyšely. "Je to zajímavá osoba, dcera Tomáše Töpfera žije v New Yorku. Jsem na ni zvědavá," těší se zhruba padesátiletá žena, "jakmile jsem viděla na internetu, že tu bude hrát, hned jsem si koupila lístek."

Marta Töpferová působí na pódiu civilně, mezi skladbami toho moc nenamluví, jen představí své písně. V sále je hrobové ticho, někteří lidé poslouchají se zavřenýma očima, jiní si tiše podupávají do rytmu nohou. Zkrátka atmosféra, kde i zakašlání je trapasem.

V roce 1987 emigrovala se sestrou a matkou do Spojených států. Později žila i půl roku ve Španělsku. Bydlí v New Yorku a koncertuje po Spojených státech, Evropě a Latinské Americe. Vydala tři CD - Homage To Homeland (české a moravské lidovky), Sueno Verde; desku La Marea (2005) dokonce u prestižní společnosti Harmonia Mundi, jež vydává klasiku a world music.

Její poslední desku vyhlásilo známé americké internetové knihkupectví Barnes&Noble "hudební událostí roku 2005". Umístila se na čtvrtém místě jejich žebříčku - vyhrálo dvojcédéčko Boba Dylana s písněmi z dokumentu Martina Scorseseho No Direction Home. "Je to určitě úspěch, protože tohle internetové knihkupectví je hodně navštěvované. O mé desce se tím pádem dozvěděly miliony lidí," říká Marta Töpferová.

La Marea sklidila i pochvalné recenze ve světovém tisku. Hudební kritik listu Boston Globe James Reed o ní v textu s názvem "České kořeny, latinskoamerické srdce" napsal: "Je lepší nic o Martě Töpferové nevědět, když posloucháte její hudbu. Podle hlasu byste hádali, že je to padesátiletá latinskoamerická zpěvačka skladatelka." London Times zase její album označily za "delikátní". O zpěvačce a skladatelce, která se doprovází na "čtyřstrunnou kytaru" cuatro, napsaly, že "ve výběru písní ani jednou nešlápla vedle".

Co právě posloucháte ve walkmanu?

Desku, která se jmenuje Power Samba, je to taková brazilská pop samba. Úžasná muzika, i když pop moc neposlouchám. Nemusím totiž elektronickou hudbu. Ale jakmile se hraje akusticky, může to být cokoliv, od Boba Dylana a Jimmyho Hendrixe až po tuhle brazilskou hudbu.

Čtyři a půl roku jste žila s rodinou v Seattlu, kde se narodil Kurt Cobain. Poslouchala jste Nirvanu?

Ne. Narodil se tam ale i Jimmy Hendrix. Dokonce chodil na gympl naproti gymnáziu, kde jsem studovala. Na rock jsme chodili s lidma ze střední školy, jenže bylo těžké objevit klub, kam by nás pustili, protože v Americe se smí pít alkohol až od jednadvaceti. Ale jeden tam byl, jmenoval se Okay Hotel. Tam jsem se poprvé opila a bylo mi strašně zle - vždycky někdo koupil velkou lahev piva a tu jsme venku vypili, hrozný. (směje se) I když to asi není slyšet, rock ovlivnil mou muziku, svou tvořivostí v rytmech, v aranžmá.

Jak vyslovují Američané vaše jméno?

Na desce nemám ani umlaut, ani čárku nad a. I tak je to docela problém - oni vidí "top", má to pro ně význam, tak vyslovují "taep". Mám ráda Latinoameričany, protože dokážou říct "topferova" s normálním o i a.

A v pase máte co?

Mám český pas, tam je moje jméno, jak má být.

Vy nemáte americké občanství?

Mám zelenou kartu. Přemýšlím o něm, ale nevím. Kdybych měla celou rodinu ve Státech, nebylo by nad čím váhat. Jenže já tu mám tátu a babičku. Nechtěla bych sem jezdit jen jako turistka.

S maminkou a sestrou jste emigrovaly, když vám bylo jedenáct. Jak se vám podařilo v roce 1987 vycestovat?

Tatínek mojí maminky žil od roku šedesát devět v Los Angeles. Od něj jsme dostaly pozvání. Hlavním důvodem návštěvy bylo, abychom ho vůbec viděly. A po nějaký bitvě jsme dostaly vízum.

Takže jste nevěděly, že se nevrátíte?

Nebylo to jisté na sto procent. Maminka říkala: Zkusíme to, jestli zjistíme, že tu nemůžeme žít, vrátíme se.

Proč jste se usadily v Seattlu?

Ze začátku se o nás starala taková dvojice lidí a poradili nám to. Přece jen v New Yorku by to bylo pro maminku se dvěma dětma dost tvrdý. V Seattlu jsem zažila velký šok - po New Yorku můžete chodit pěšky, je tam metro, je to v jistém smyslu evropské město, Seattle vůbec.

Vy jste se tam začala stýkat s místní hispánskou komunitou. Proč?

Líbila se mi španělština a lidi z Latinské Ameriky jsou otevření a příjemní. Jedna z mých prvních kamarádek byla z Mexika. Navštěvovala jsem ji doma, jedla jejich vynikající jídlo, byla to taková veselá domácnost. Jako cizinec jsem prostě tíhla k jiným cizincům, kteří měli za sebou stejnou zkušenost jako já. Začala jsem se sama učit španělštinu z dvojjazyčných knížek a tahle komunita se stala mým druhým domovem.

Jak jste mluvily doma?

Česky. Jenže v šestnácti jsem se ocitla na koleji, od té doby mluvím česky mnohem míň. Je těžký uchovat si jazyk po osmnácti letech. Snažím se.

A v jakém jazyce míváte sny?

V mých snech se toho moc nenamluví, jsou to totiž spíš takové obrazy. Záleží na tom, co kdo řekne, někdy španělsky, někdy česky, někdy anglicky.

Jak jste jako třináctiletá prožívala listopad 1989?

Když jsme odjížděly, říkala jsem si: Ježišmarjá, vrátím já se tam někdy? Bylo hodně silné uvažovat o tom, že už nikdy neuvidím domov. Přišel listopad a člověk se zase ptal: Vydrží to? Jak to bude vypadat? Poprvé jsem se vrátila až v roce '92. Neviděla jsem tatínka pět let. Přijely jsme se ségrou, navázaly kontakt a od té doby se vídáme jednou dvakrát do roka.

Jak to na vás tady po pěti letech ve Státech působilo?

Měla jsem radost, že lidi můžou znovu dýchat. Když jsme odjížděly, byla jsem v páté třídě a ještě tomu tak nerozuměla, ale pro dospělého člověka, který má své sny a zájmy, muselo být hrozně těžký žít v takové uzavřené společnosti.

Vy jste tu uzavřenou společnost zažila i jako dospělá, když jste byla na návštěvě na Kubě.

Přemýšlela jsem o tom - líbilo by se mi tam jet studovat na delší dobu. Ale obávám se, že bych tam při tom režimu dlouho nevydržela. Něco jiného je přijet, poznávat kulturu, která vás zajímá, a odjet. Ale Kubánec, kterého zajímá třeba čínská hudba, nemá šanci.

Proč jste se nevrátila zpět do Česka?

V roce '94 jsem tu žila rok a půl. Chtěla jsem tu být hlavně kvůli tátovi a babičce, napojit se na rodinu. Ale pak jsem odjela zpátky do New Yorku.

Kde teď v New Yorku bydlíte?

Za těch deset let jsem tam bydlela na spoustě míst a v různých čtvrtích..

. Vypadá to, že se ráda stěhujete.

Takhle to má spousta muzikantů. Bydlela jsem třeba rok v dominikánské čtvrti na Manhattanu. Byl tam hroznej hluk, nedalo se tam spát, od osmi ráno do dvou tří do rána tam pořád byly nějaké mejdany. Tohle místo mě inspirovalo k jednomu textu - používám tam takovou metaforu, jak toužím vypít dlouhou chvíli ticha, ztratit se v myšlenkách a že si přeju, aby se dařilo tomuhle místu i celýmu světu.

A to bydlení?

Teď jsem se se svým přítelem usadila v Brooklynu, krásně se nám tam žije.

Připravujete novou desku?

Už jsem ji natočila. Jmenuje se Flor nocturna a vyjde v září.

Noční květ? Proč?

Ano, noční kytka. K textu i názvu mě inspirovala fotka Josefa Sudka. Má fotku s názvem Poslední růže - v jeho ateliéru stojí růže ve vázičce, za ní zamlžený okno, stromy. Zkontaktovala jsem paní Annu Fárovou, která vlastní Sudkovu pozůstalost, jestli bych tu fotku nemohla použít. Za dvě minuty mě odmítla s tím, že neví, kdo jsem a co dělám. Mrzí mě to, mohla mi dát šanci. Mohla si poslechnout cédéčko a říct, nelíbí se mi. To bych pochopila. Inspiroval mě Sudek, ale i básníci jako Pablo Neruda.

Inspiruje vás i česká poezie?

Doufám, že na ni někdy budu mít čas. Chtěla bych si pořídit knížku od pana Hejdy. Byl to kamarád mého dědečka, který před pěti lety zemřel. Měla jsem tu čest se s panem Hejdou seznámit, když jsme dědečkovi dělali takovou památku. Mluví tou nejkrásnější češtinou, jakou jsem kdy slyšela. Ale když se bavíme o nových věcech, teď jsem byla na tiskové konferenci a všichni se mě ptali na spolupráci s tátou.

On umí zpívat?

Má krásný hlas, opravdu.

Nebo vy byste mohla hrát.

Už jsem hrála. Minulý léto jeden můj dobrý kamarád točil v New Yorku takový úplně indy film. Já v něm hrála Rusku, co hraje po ulicích, zajímavá postava. Hned jsem to říkala tátovi a on: Počkat, počkat, někdy trvá i dvacet let, než je člověk úplně přirozenej před kamerou a ty hned takhle. (směje se) K herectví mám ohromný respekt, je to velké umění. Ale jako herečku si sebe neumím představit. Jsem spíš hudebník.

Je těžší živit se ve Státech jako herečka, nebo jako zpěvačka?

Hodně záleží, odkud jste. Někteří lidi v Americe mají mnohem větší šanci dostat se ke vzdělání, ke kultuře. Oboje je docela těžký. Jenže já si myslím, že když je člověk upřímný, má šanci. Být autentický je nejdůležitější.

Cítíte třeba tlak na to, jak vypadáte?

Ne, v jazzovém okruhu jsou lidé přirození. Ale v Hollywoodu samozřejmě jde hlavně o to, mít co nejbělejší zuby.

V New Yorku žije strašně moc muzikantů. Jak to, že právě vám se podařilo, že se hudbou už deset let živíte?

Když člověk zpívá věci, které jsou známé, má to mnohem těžší. V Americe nahrávací společnosti hledají někoho, kdo si sám skládá, sám píše texty. Kdo má co říct a říká něco novýho a jinýho. To, co dělám, je původní muzika. Kdybych ji nedělala, nahrát desku by bylo mnohem těžší.

Pomáhá vám v propagaci i váš životní příběh? Češka žijící v New Yorku, která zpívá španělsky...

Jak kdy. Někteří lidé jsou naopak skeptičtí. Když mám hrát někde, kde mě neznají, tak se ptají: Máme jí dát šanci? Není lepší pozvat někoho z Latinské Ameriky, kdo dělá tradiční věci? Někteří si ale řeknou: To je úžasný, ona dělá to, co má ráda, tak se na ni přijdeme podívat.

Nedávno jste vystupovala i v Argentině. Říkají vám Španělé nebo Latinoameričané, že máte přízvuk?

Byl to zážitek, zpívat pro lidi, kteří vám rozumí každé slovo. Učila jsem se jazyk od lidí různých národností, takže mě nikdo z Latinské Ameriky nedokáže zařadit. Nemám přízvuk, ale také nemluvím místním slangem - někdy řeknu něco typického pro Argentinu, jindy zase pro Španělsko.

Také jste ve Španělsku studovala. Tančíte si doma pro zábavu flamenco?

Studovala jsem tam kytaru, tanec, ale hlavně chodila na flamenco festivaly - začínají třeba v jednu v ráno, jeden zpěvák za druhým a všichni naprosto úžasně zpívají.

A co ten tanec?

Na hodiny tance jsem chodila od patnácti a skončila teprve nedávno. Pro zábavu se ale flamenco těžko tančí, těžko se improvizuje. Rytmy jsou totiž dost náročný, a když je neděláte často, rychle je zapomínáte. Ale občas se doma pro zábavu zatočím.

Proč vlastně nepíšete texty anglicky?

Angličtina mě moc nepřitahuje, nevím, čím to je. Není to asi jazyk, v kterém bych se cítila doma. Částečně to bude i výslovností, španělština se více podobá češtině.

Na jedno ze svých CD Homage To Homeland jste nazpívala české lidovky. Jak vás to napadlo?

Čekala jsem na vydání svého prvního cédéčka Sueno Verde, které se dost zkomplikovalo. Mezitím jsem si řekla, že bych se chtěla vrátit k češtině. Zavřela jsem se doma ve studiu, vybrala písně, zharmonizovala je, udělala aranžmá a vydala vlastním nákladem.

Na kolik to přijde?

Pokud si to můžete natočit ve svém studiu, tisíc desek přijde tak na patnáct set dolarů. Prodávám je na koncertech, na internetu a v některých newyorských indies prodejnách. Donesla jsem cédéčka do prodejny a ten samý den tam přišla Bjšrk a ptala se, co mají zajímavého. A koupila si mou desku. Myslím, že to koupila i proto, že v Tanci v temnotách hrála Češku.

A nemáte zprávy, jestli se jí to líbilo?

Ne. Ale natočila pak desku, kde harmonizuje podobně jako já. Jeden můj dobrý kamarád mi říkal, že moje deska na ni určitě měla vliv. Ale bůh ví, že jo.

Svoji poslední desku La Marea jste vydala na labelu World Village u velké společnosti Harmonia Mundi. Jak jste se k ní dostala?

Vystupovala jsem na festivalu světové hudby v Chicagu. Člověk, který vede World Village, mě slyšel, přišel za mnou a říkal, tohle musíme nahrát. Za dva týdny byla hotová smlouva. Bylo to raz dva.

Měli na vaši desku nějaké požadavky, nebo vám nechali volnou ruku?

Poslali mi peníze na produkci a já si vybrala studio, kde jsem desku začala nahrávat. Nikdo se tam za mnou nepřišel ani podívat. Prostě mi věřili. Poslala jsem jim hotovou desku, fotky. Všechno proběhlo úplně hladce. Ten člověk, co World Village vede, je takový dobrodružný Francouz, jezdí na Saharu a hlavně fandí dobrý muzice. Chce ji nahrávat, ať se to prodává nebo ne.

k na vás působí Čechy, když sem přijedete na návštěvu?

Je to zvláštní. Osobně jsem si zvykla na spoustu věcí v Americe: lidi tam jsou slušní, otevření, ale je tam strašně těžký navázat přátelství, i když já tam výborné přátele mám. Je to i z toho důvodu, že lidé tam mají strašně málo času a čas na sebe si udělají málokdy. Tady si vážím toho, že Češi si ten čas na přátele dokážou udělat. Bude to možná i tím, že se tu lidi tolik nestěhují, mají své kořeny, žijí na tom samém místě - stálost a stabilita také udělá duši určité dobro. Nevím ale, jaký tady mají lidi pocit, jestli se třeba můžou uživit věcmi, které mají rádi a které je baví. Jako já v Americe.