Karel Trinkewitz: Odvahu mám v genech

Vyhodit někoho z rodné země, jak z nějakého nevěstince, bývalo výsadou komunistů. Můžete nám krátce, pane Trinkewitzi, připomenout, jak to tenkrát bylo i s vámi?

- V den procesu se skupinou VONS koncem října 1989 jsem se ráno dobelhal k soudu do Vodičkovy ulice, kde už se shromáždili četní disidenti. Chodil jsem tehdy o dvou holích a měl velké bolesti. Polehával jsem na lavici před soudní síní, kam nikoho z nás nepustili. V poledne jsme za asistence davu estébáků opustili budovu. Filmovali nás z oken protějšího domu. Odešel jsem s Olgou Havlovou do Klášterní vinárny. Přidali se k nám dva němečtí novináři, kteří chtěli vědět od Olgy co se dělo v soudní síni. Překládal jsem jim Olžiny informace, když tu náhle zvolal jeden z nich: Podívejte -- od protějšího stolu nás filmuje nějaká žena. Novináři, kteří museli mít strach, že je vykáží ze země, v panice utekli a já s Olgou jsem si povídal dál. Potom jsme odešli k soudu, ale mě tam už nepustili. Už tam směli jen příbuzní obžalovaných . Jen jsme stačili říci, že se sejdeme " v šest večer na bojišti" u stolu chartistů ve Slávii. A to se stalo. Rozloučil jsem se s Olgou asi v půl jedenácté a jel jsem do ateliéru v Holešovicích. V pátém patře ve tmě před dveřmi stáli dva fízlové v hromadě nedopalků a zlověstně mi vyřizovali, že jsem byl zbaven občanství a musím ráno opustit republiku. Vysmál jsem se jim a kamsi je poslal. Psal jsem ještě zápisy o tom bouřlivém dni do deníku a brzo ráno jsem šel na Letnou do Kachlíkárny -- tj. ministerstva vnitra.

Tam jsem udělal výstup náměstkovi ministra a ten mě ujistil, že jde o nějaký omyl a ať jdu klidně domů. Doma před dveřmi už zase stáli ti dva Brettschneidři a hlásili mi, že musím vycestovat. Když odešli, volal jsem kamarádům z Charty, aby mi pomohli zabalit to, co jsem si chtěl vzít do exilu. Přijela i moje maminka a všichni jsme společně balili. To trvalo dva dny, zatímco já jsem přespával v sousedství u profesora Machovce. Jenže třetí den ti lumpové řekli mojí mamince, že jsem na útěku a že by mě mohli zastřelit při zatýkání. A osmdesátiletá stařenka jim to věřila. Prosila mě, abych se jim vzdal a vycestoval. Což jsem tedy učinil: ráno jsem na ně čekal a oni mě odvezli na Wilsoňák. Odtud se mnou jeli - ve vedlejším kupé - až do Chebu. Ještě okolo toho opuštění bylo pár směšných příhod, ale o tom snad někdy jindy. Když jsem přejel hranice, otevřel jsem okénko a zařval směrem k Chebu: Teď už mi můžeš Brežněve políbit prdéééél!!!!

Tak jsem opustil Československo.

Co soudíte o statečnosti?

Zajímavá otázka. Tahle vlastnost mně principielně zajímá. Kdysi v Chartě jsme měli na to téma diskuzi. Zúčastnil se ji například i Pithart. Já jsem zastával radikální odpor, ale většina Sameťáčků už tehdy byla slabošská. Jestli máte Vaculíkův Český snář, tak se tam o tom dočtete. Já jsem s bratry Mašíny. Ovšem jako zastánce genetické teorie patřím k těm, kdo většinu vlastnosti osobností přiřazují do kompetence genu. Nakonec i morální profil je genetický, ale těch 20 či 30 procent charakteru si musí člověk zajistit intelektem a vůlí. Proto nemám rád na vedoucích místech slabochy.

S tou statečností je to zlé. Znal jsem tři případy Židů. Zlomil je koncentrák a pak už za bolševika byli zbabělí. Nebo -- bohužel -- Bohumil Hrabal. Po jeho slabosti jsem s nim řadu týdnů nemluvil, ale on přišel za mnou a přiznal se mi, že je zbabělec. Tolik měl statečnosti a to jsem ocenil. Stejně se tak přiznal ke zbabělosti Ota Filip, ten zaplatil za svou slabost cenu nejvyšší: jeho syn se za něho zabil.

Několik přátel se mi vyhýbá od jejich podpisu Anticharty -- nemají mě rádi, že jsem za statečného. Ale to není opravdu má zásluha, mám to v genech. Například moje maminka jako levá sociální demokratka Rudá Karolína byla statečná žena. Představte si, že za Charty, kdy jsem já vypadl z řetězu pošty do zahraničí, moje maminka i třikrát týdně nosila poštu Charty na německou ambasádu -- osmdesátiletá babka. Já vždy říkal TO JE VĚC ŽALUDKU: ze zbabělců je mi na blití. Já jsem prostě slabý na žaludek.

Jak jste prožil kdysi 17. listopad a Sametovou revoluci?

Sedmnáctého listopadu 1989 jsem večer četl své verše v Poetické vinárně spisovatelky Blanky Kubešové ve švýcarském Lucernu. Asi uprostřed večera přišel Vladimír Škutina se zprávou, že telefonoval s Ivanem Havlem o události na Národní třídě. Tak jsem přerušil recitaci a společnost exulantů diskutovala o budoucnosti vlasti. Pozdě v noci jsem se loučil se společnými slovy: "Přátelé, o vánocích se sejdeme na Václavském náměstí!"

Vrátil jsem se do Hamburku a volal československou ambasádu. Úředníkovi u telefonu jsem se představil: "Já jsem nějaký Trinkewitz," a on mi okamžitě skočil do řeči: "Vy už můžete! V Praze už jsou Gruša a Hutka. Okamžitě si pošlete žádost o vízum a můžete letět do Prahy!"

Tak jsem za pár dní na to seděl v letadle do Prahy a trochu jsem podezříval bolševika, že v Ruzyni mě budou čekat fízlové a odvezou mě do Kobylis, do lomu před popravčí peloton, neboť jsem se nikdy netajil tím, že bych je po převratu dal, za ta zvěrstva, za tisíce umučených našich nevinných lidí i každodenní ponižování, rád všechny postřílet. Ale byl jsem příjemně překvapen -- na letišti nás exulanty vítali. Potom jsem rovnou odjel na Národní třídu hlásit se o práci. Když mi vypisovali průkazku Občanského fóra, požádal jsem o číslo 007, maje na mysli licenci Jamese Bonda.

A musím říci, že mnohý kolaborant se přede mnou třásl, poněvadž jsem mnohým z nich veřejně vyhrožoval, že až to praskne, tak je dám pověsit. Ale bohužel jim strašně rychle otrnulo, že slovo "vyhladit" znamenalo pro mne zcela něco jiného, jak pro sametové pseudorevolucionáře. Já jim hrozil, že s nimi zametem -- a oni na ně šli sametem. Marně jsem mluvil s mnoha vedoucími hlavami OF -- NEJSME JAKO ONI. A tak jsme bohužel dospěli až k dnešku, kdy mají u volebních uren 20% hlupáků za sebou. Všechno jsem pečlivě zapisoval do svého deníku, mysle na Alberta Camuse, který napsal, že zápis je posledním útočištěm ve světě absurdna. Zbývá mi ještě jedna naděje, že mé deníky jednou budou číst historici, ale moc lichotivého se o lídrech revoluce nedočtou.

V Praze vznikla nová skupina lidí zastánců stařičké monarchie. Jsou mezi nimi i velmi význačné osobnosti, jako spisovatel Ludvík Vaculík, Jáchym Topol a nebo herec Jiří Lábus. Někteří z nich zastávají názor, že jakýkoliv budoucí prezident, zvláště pak při současných volebních podmínkách, nikdy nenahradí Václava Havla a roli českého prezidenta jen zdiskredituje. Jaký na to je Váš názor?

Principielně jsem co jakobín, proti monarchii i šlechtě. Uznávám jen šlechtu DUCHA a inteligence je jen částečně dědičná, z druhé části věc náhodné mutace. Kam vede monarchický princip vidíme na diktaturách á la Severní Vietnam, Lýbie, Sýrie atd. A rozhodně si nemyslím, že kupříkladu Otakar Motejl, by prezidentství diskreditoval.

Jak tomu bylo s volbou prezidenta před těmi třinácti lety?

- O prezidentství se ve vedení Charty hovořilo už velmi brzy. Například Vaculík napsal fejeton "Loď plná prezidentů". Uvažovalo se o Havlovi, Kohoutovi, Vaculíkovi atd. Já jsem byl od počátku pro Vaška. V dopisech jsem mu to psal a totéž jsem mu vždy říkal po telefonu z exilu.

A ještě pro vaše pobavení: Totéž jsem psal i telefonoval HUSÁKOVI. Psal jsem mu velmi často a pokaždé ve výročí Srpna jsem mu telegrafoval: Gusto, ty kurvo, dal jsi zavřít Havla, za to budeš viset a Havel bude prezidentem. Každý týden jsem udělal koláž proti Husákovi a poslal ji do Dikobrazu, jako návrh obálky. Samozřejmě to samé jsem poslal i Husákovi. Někdy se ptám, zda to je v mé dokumentaci v bednách MV v Pardubicích. Ještě jsem nestačil se o to zajímat, bude to asi zajímavá hromada dokumentů.

Na nový rok, v ten den diváky v nejsledovanějším programu - posledního Novoročního projevu, pan prezident hodnotil Českou republiku po deseti letech své existence jako důvěryhodnou a respektovanou demokracii a to i navzdory veškerému tunelování, politickým skandálům, neschopnosti právní justice řešit protispolečenskou kriminalitu, krytí velkých podvodů, očividné pronikání bývalé komunistické nomenklatury do špičkových pozic státu a mnoha dalších věcí, které, jak sám jednou řekl, utvářejí u občanů blbou náladu. Co vy o tom soudíte jako kdysi se silně angažující člověk pro obrodnou politiku dřívějšího československého státu, který byl před třinácti léty přímo u toho, kdy se nová demokracie rodila, formovala a dávala dohromady?

- Moji sametoví přátelé měli od počátku jiné představy, pokud je vůbec nějaké měli, o formě společnosti, než já -- stoupenec platónského státu učenců.

Neuspěl jsem ani v socdem straně. Pan Horák a spol. mě vyloučili i se sametovým Rudou Batttěkem. Ještě předtím mě strana vyslala začátkem roku do Paříže na setkání politiků Západu a Východu -- téma OU VA L´EST. A já nadšenec jsem tam v sále Sorbony vykládal o své představě Československa, které bude v krátkém čase členem Evropského společenství. Musel jsem na to myslet nedávno, když jsem seděl v auditoriu Evropského parlamentu v Bruselu, kde jsme hovořili o vstupu Česka do společenství, ale je to jiný stát, než jsem si kdysi představoval. Velkou politiku jsem tedy opustil a snažím se dělat politiku aspoň v malém: v rámci vztahů Prahy a Hamburku. Má to jedno velké pozitivum -- mohu se zcela více věnovat UMĚNÍ -- neboť už dlouho vím, že je to jediná čistá věc v tomto světě špinavých obchodů moci a mafií.

Vím, že dobrovolně plníte něco, jako funkci "styčného důstojníka" na poli kultury, mezi Hamburkem a Prahou, že často jezdíte do Prahy i ve věci uspořádání různých výstav.

- V této oblasti jsem se angažoval a angažuji hodně. V Hamburku to oceňují -- dokonce mi dali významné vyznamenání a dají na mé rady. V Česku není zvykem takové věci oceňovat. Ale to je již stará vesta.

Někde jsem četl, že jste dokonce byl hned první, při loňských ošklivých povodních, pomáhat Praze.

- Ano, byl jsem v Praze v době zátop a Hamburk mě okamžitě kontaktoval, abych organizoval pomoc. Navíc jsem byl ve výhodě pro své přátelství s kulturní senátorkou Hamburku Danou Horákovou. Organizovali jsme především pomoc pražské kultuře. Osobně jsem se pokusil pomoci Muzeu na Kampě, kterému věnuji velkou část své výstavy v Mánesu.

Kdy budete mít zase v Praze výstavu?

- Kurátorka Národní galerie paní Honcoopová se snaží zorganizovat výstavu mých taoistických prací. ,p> Nazval jsem to TAO V ČECHÁCH, ale pan ředitel Knížek nemá zájem, ač jsem zajistil i financování. A tak už tři roky leží ty věci v mém atelieru v Holešovicích. Jenže TAO JE VĚČNÉ, takže proč by nemohlo být časem V JEČNÉ??

Jistě jste slyšel o Vaší krajance a kolegyni sochařce, profesorce z Akademie v Düsseldorfu paní Magdaleně Jetelové, jak ji odnesla při povodních velká voda 13. srpna její čtyřmetrovou židli z Kampy až 40 km od Prahy?

- V ten den mne volala do Hamburku ve věci utonulé židle ředitelka Muzea Kampa paní Šedivá a požádala mne, jestli bych jim ji nepomohl hledat. Mělo se za to, že uplavala do Labe a je někde v Německu. Mám k té židli hezký vztah: byl jsem u toho, když ji Magda tesala v hamburské Kampnagelfabrik. Já i můj pejsek Biggy jsme přihlíželi jak vzniká. To ovšem byla první verze -- ne ta pražská. Ale paní Šedivá mě brzo zavolala, že židle se našla na Mělníku.

Se Sovovými mlýny je často spojováno jméno sběratelky Medy Mládkové z USA a její sbírce, kterou zachránila v čase komunistické éry, že je nakupovala významná díla našich režimem neuznávaných umělců a nyní podstatnou část této sbírky věnuje Česku pro muzeum Kampa. Jaký na vás udělal dojem, jako na umělce exulanta, tento úžasný počin této dámy?

- Paní Mládkovou znám z exilu. Znal jsem i jejího bývalého šéfa Thomase Messera z Guggenheimova muzea v New Yorku. Kdysi tam chystal vystavení mých objektů. Takže bych byl šťastný, kdyby mé věci zůstaly v jejím opatrování.

Mimo toho, že jste velkým milovníkem všeho krásného co obklopuje nás a to nejen v umění, v přírodě, musím na vás prozradit, že rovněž bezmezně milujete zvířata, přes která jsme se také blížeji poznali. Můžete našim čtenářům říci něco více o vaší velké lásce Biggy, kterou jste měl nadevšecko moc rád.

- Pekingské psíky jsem poznal nejprve u svých přátel v Praze: u Jiřího Gruši, Milana Knížáka a Jiřinky Štěpníčkové. Jejího psíka jsem vodil na procházku. Chovatelem jsem se sám stal až v Hamburku. Jmenovala se Biggy von der Heide.

Žil jsem s mou pekingskou psí dámou -- tak o ní vždy psal zdejší tisk -- Biggy čtrnáct šťastných let. Doprovázela mě téměř všude, jen do některých zemích pouštějí pejsky jen přes karanténu a to jsem nechtěl. Tak jsem ji nesměl vzít na svou výstavu na radnici v Kodani -- tak jsem tam vůbec nejel. Biggy poznala Paříž, Milán, Locarno, Prahu, byla v Dánsku, na ostrově Ile de Ré a většinu života v Hamburku. V mých denících jsou o ní stovky stránek, napsal jsem o ní několik set haiku a senftu česky i německy a dodnes o ní někdy v noci veršuji.

Ještě předtím, než jste měl Biggy, obšťastňoval Vás svou přítomností kocourek, který byl krutě proti své vůli vtažen násilně do politiky a zato, že jeho pániček byl chartista zaplatil životem. Jak vlastně to tenkrát bylo?

- V době nejhorších útoků na chartisty jsem zažil vraždu jezevčíka rodiny Pavla Kohouta a pokusy o zabití pejsků Marty Kubišové. Sám jsem měl černého kocourka, kterého jsem pojmenoval na protest bolševikům Liberta. Říkal jsem mu Berta a toho v době akce ASANACE vyhodil jeden pravověrný bolševik v tradici Dzerdžinského z pátého patra v domě, kde mám atelier. Tohohle komunistu potkávám dodnes. Dnes je ten zločin promlčen. Ostatně by mu stejně nic neudělali. Nelze ale říci, že dnešní zákonodárství je pro kočku, nýbrž naopak -- v mém případě je proti kočce.