Enrique Stanko Vráz - pozapomenutý český cestovatel

"On říkal, že se narodil v Bulharsku, ve městě Tarnovo. Jeho otec tam byl prý diplomatem, jindy zase důstojníkem. Vráz vystudoval kadetní školu, zúčastnil se bitvy u Plevna a potom, kolem roku 1880, kdy mu bylo dvacet let, po blíže neurčené rodinné tragédii opustil Evropu. Toto je jeho fiktivní životopis, v pozdější době ho ale přesně nedodržoval. V některých svých materiálech, jako jsou například policejní hlášenky, uvádí jako místo narození Maturin anebo Caracas ve Venezuele," uvádí Jiřina Todorovová z pražského Náprstkova muzea, která se dnes zabývá Vrázovou cestovatelskou pozůstalostí. Vráz se ve svých dvaceti letech vydal do severní Afriky a dvakrát během pěti let se pokusil dojít do tehdy zcela nedostupného města Timbuktu. Ani jeden z pokusů se nezdařil, zato roku 1885 Vráz posílá zdarma do Prahy unikátní sbírku mnoha tisíc exponátů hmyzu, ptáků, savců a dalších sběratelských předmětů, které v Africe získal. Bohužel zde také těžce onemocněl malárií a úplavicí a rok se pak léčil na Kanárských ostrovech.

Tam se seznámil s polským knížetem Woronieckým, to byl takový mladý nadšenec, a pak se tam ještě setkal se svým starším přítelem Jaroslavem Brázdou. A všichni tři se dohodli, že se vypraví do Venezuely. Vráz měl touhu procestovat napříč tropickou Ameriku po vodních tocích. Chtěl se dostat ze západního na východní pobřeží i přes neprobádané oblasti, a aby mohl tuto cestu uskutečnit, musel získat nějaké finanční prostředky. Takže se s Brázdou dohodli, že budou obchodovat, a to s různými přírodninami, které posílal do Evropy, a sbíral také orchideje. A pak přišli na výborný nápad. Od indiánů se naučili zpracovávat mízu balatového stromu. Tato míza měla velmi podobné vlastnosti jako míza jiného stromu, která dávala tzv. gutaperču. To je látka podobná kaučuku a v té době byla velmi používaná, protože se rozvíjela elektrotechnika, telegrafie a gutaperča se právě v těchto oborech používala. Chtěli tedy vyrábět balatu, tím zbohatnout a finanční prostředky chtěl Vráz použít na cestu. Tak se skutečně stalo. Od roku 1889 až do roku 1892 si takto vydělávali a v roce 1892 se Vráz vydal na cestu.

I tuto výpravu však pronásledovala smůla. Jedna z lodí, kde převážel své sbírky, se potopila, jeho společník byl okraden o všechny peníze z prodeje balaty, Vráz musel nakonec prodat i druhou loď a dokonce i vlastní fotoaparát, se kterým do té doby pořizoval množství fotografií, nevzdal se ale a na západní pobřeží jihoamerického kontinentu skutečně doplul. Jeho další cesta vedla do Asie, na ostrov Borneo, kde se dostal i k Dajákům - lovcům lebek. Na tuto výpravu vzpomínala v roce 1938 v rozhlase jeho dcera Vlasta.

"Bylo to v saravakském území, v pralesích zatopených přívalem vod tropických dešťů. Již dva měsíce prosekává si Vráz zarostlou vodní cestu, aby se svými průvodci Dajáky pronikl hlouběji do vnitrozemí za svým cílem. Často po pás se brodí vodou, šplhá přes spadlé větve a kořeny, vzdoruje tropickým horečkám a zimnicím, týrán vedrem bornejského pařeniště a pronásledován útoky pijavic a tisíci krvežíznivých komárů. Noc se stráví pod nedostatečnou stříškou rychle zhotovenou z palem na malé vysekané mýtině, nebo se přenocuje v dajáckém domě v osadě domorodců. Všude, kam běloch přijde, předchází jej dobrá pověst a zajišťuje mu přivítání kmene a pozvání k spoluobývání velkého společného domu na kůlech nad zemí. A v tomto dajáckém sídle z bambusu pokrytého blátem, deset stop nad močálem, bydlí celý dajácký kmen. Kdykoliv Vráz se sem vrátí ze svých loveckých výprav, nalezne zde vřelé přijetí. Jeho hostitelé jsou velice špinaví, chudičcí, však poctiví a mírumilovní, byť by zdobili své příbytky lidskými lebkami. Hlavy zabitých nepřátel jsou jejich nejcennějším majetkem. Bez trofeje lebky, důkazu srdnatosti, stěží by nalezl dajácký mládenec nevěstu. Tyto trofeje lebek jsou oslavovány výstižnými dramatickými písněmi a tanci.

"Primitivní Daják zná jen jednu cestu a o konci této cesty neuvažuje. Ví jenom, že každý musí být silný a statečný, aby mohl žít. Vrázův průvodce Pasang, to znamená v domorodé řeči Příliv, je nejlepším vzorem mužného Dajáka. Urostlý, statečný, všem nepohodám vzdorující vyznal se všude pod širým nebem, veden zdravým zvířecím pudem. Osmnáct lebek má již k dobru a každé své vítězství nad poraženým nepřítelem zaznamenává si opičím zoubkem, zasazeným do rukojeti svého meče. Pasang přilnul k bílému cizinci s dojemnou oddaností. Když obývají společně holubník dajáckého kmene, plyne jejich život družně, byť v chudobě a zápachu nejrůznějších čichových stupnic. Z rejdiště vepřů pod stavením, z hnisavých ran nemocných a z rozličných činností a zábav spoluobyvatelů. Nikdy nebyl Vráz jistější svým životem nežli u lovců lebek. Nikde nebyl jeho majetek lépe uschován za jeho nepřítomnosti, nežli v otevřených bednách v koutech primitivní chýše, kam dosud nevnikla lež a krádež. A na prosbu Pasanga a celého kmene stane se bílý host pobratimem. Běloch je teď opravdovým členem velké rodiny dajácké. Pasang, který nejlépe poznal bělochovu odvahu na lovu orangutanů, v častých bojích s přírodou, když opouštěl je běloch navždy, neváhal doprovodit svého bílého pobratima až k moři a darovati mu svůj jediný poklad, proslavený meč lovců lebek. O těchto synech z dalekých světů psal Vráz ve svých exotických povídkách, jeho povídky dětem se však s lety měnily a prohlubovaly větším pochopením dorůstajících posluchačů. Zprvu tak lákavá exotika ohromných cizích pevnin zcela ustoupila malému koutku země. Poutník světem, objevitel nových stop v neznámých končinách k stáru sledoval již jen jednu cestu. Všechny dřívější jeho směry se sbíhaly v jedinou cestu návratu do Prahy. Své děti, narozené za mořem, vychovávané v cizině, vedl po této cestě k srdci české vlasti."

Na své dojmy z tehdejší mladé Československé republiky vzpomínal koncem 30. let i Vrázův syn Vítězslav:

"Vzpomínám si na svou první návštěvu Čech v roce 1922. Byl jsem jako hoch velmi zklamán. Vše mi tu bylo cizí. Toužil jsem jen po amerických kamarádech, po svém rodišti, po známých místech a zvycích. Ani krása staré Prahy na mne nezapůsobila tak, aby mi vynahradila vše, co mi tu scházelo. Otec byl tím roztrpčen, zklamán. Chtěl mne poslat zpět do Ameriky první lodí, ale přece se přemohl a vzal mne s sebou na přednáškové turné. Viděl jsem české lesy, dědiny, historické hrady, přírodní krásy české země. Zapomínal jsem ponenáhlu na život amerického velkoměsta. A pak jsem se sblížil s přáteli naší rodiny. Získali si mne ihned a naše přátelství vzbudilo ve mně city pro to, co oni milovali - národ československý. Teprve pak vnímal jsem českou tradici a vážil si všeho, co je Čechům tak drahé. Tak rostla ve mně láska k Čechům a jejich domovu. V dnešním světě chaosu a diktatur jen málo amerických občanů cizího původu může milovat rodnou zem, aniž by se prohřešilo proti Spojeným státům. Nechť si naši Čechoameričané váží tohoto božského daru."

Enrique Stanko Vráz se natrvalo do Čech vrátil až po první světové válce. Usadil se tu se svou ženou, Čechoameričankou z Chicaga, české provinční prostředí ale nedokázalo ocenit jeho cestovatelské úspěchy ani jeho podíl na vzniku samostaného Československa. Nezískal práci v Národním ani v Náprstkově muzeu, žil v trvalém nedostatku, stále více se jako následek jeho výprav projevovaly i nemoci. Přesto Vráz dokázal napsat: "Budu šťastný a spokojený, kdekoli zemru nebo zahynu, když v obou muzeích památka po mně zůstane, s níž obecenstvo, hlavně studující mládež, zábavu a poučení čerpat bude..."

Zbývá jen dodat, že sedmdesát let po Vrázově smrti uchovává Náprstkovo muzeum mimo jiné více než čtyři tisíce unikátních fotografií a v těchto dnech malý zlomek snímků z Orinoka i vystavuje.