Lesk a bída českých advokátů

Obhajují nevinné i zločince. Pomáhají občanům bez vlivu a konexí vyhrát spravedlivé pře s gigantickými korporacemi i s všemocnými úřady. Pomáhají však také svým cynickým a vypočítavým klientům v rozvodových řízeních odřít jejich bývalé partnery z kůže. Advokáti. Lidé si jich za to váží. Lidé je za to nenávidí. Co si o nich máme vlastně myslet? A co si o sobě myslí oni?

Jan Werich na slavné gramonahrávce vzpomíná, proč vystudoval práva. Přáli si to rodiče. Chtěli z něj mít advokáta. Jednoho dne přinesl mladý Werich domů diplom a podal ho matce se slovy: "Tu máte, maminko, strčte si ho za nějakej pěknej klobouk. Já jdu dělat divadlo." Proč si vlastně nechtěl otevřít advokátskou praxi? "Já jsem to nikdy za žádný umění nepovažoval - křičet, že tenhle pán je nevinnej, když dobře vím, že je to lump," vysvětloval.

Doly kalifornské

Werichův vyhraněný postoj k advokátskému řemeslu však bývá mezi studenty právnických fakult spíš v menšině. Obzvlášť dnes. Předseda Senátu České republiky a uznávaný odborník v oboru teorie státu a práva Petr Pithart vede už léta seminář na Právnické fakultě Karlovy univerzity. "Rok co rok se studentů ptám, kdo uvažuje o tom, že by se dal po promoci na dráhu soudce nebo státního zástupce," říká. "Před pěti lety by jich zvedlo ruku víc. Dnes se přihlásí tak dva. Ti ostatní, kteří se chtějí stát advokáty, na ně hledí s nepochopením. To je naprosto nenormální stav." Co studenty na advokacii tolik přitahuje? Romantická představa boje za práva nevinných a bezmocných? Nebo příslib peněz a někdy i slávy?

Dva z nejznámějších obhájců dneška uvádějí spíš jiný motiv. "Advokát je svým vlastním pánem," říká Oldřich Choděra. "Nikdo mu neříká, co má dělat. To je na advokacii to nejhezčí. Začínal jsem jako podnikový právník u Průmstavu. Byl jsem tam páté kolo u vozu." "Mně bylo hned jasné, že nemůžu mít šéfa," připojuje se Tomáš Sokol, "co kdyby to byl nějaký pablb? Hned první den bych se s ním strašlivě pohádal." Nenamlouvají si ti dva něco? Vždyť i advokát začíná jako koncipient, který dělá, co se mu řekne. Kdo by se však chlubil, že se dal na advokáta hlavně pro peníze? Přitom na tom není nic špatného a dělo se to odjakživa. Když například klasik ukrývající se za pseudonymem Dr. Jur. Karel Kvěch - podle všeho Emanuel Chalupný - analyzuje ve svém spisu "Advokacie. Příspěvek k sociologii advokátního stavu" z roku 1938, proč tolik mladých právníků touží stát se advokáty, konstatuje, že oni i jejich rodiče sní o zlatých dolech, "dolech kalifornských".

Obhajoba advokátů

Patronem právníků a advokátů zvlášť je Saint Yves, tedy Svatý Ivo. Jeho socha stojí i na Karlově mostě. Legenda o tomto středověkém světci začíná výmluvně: "Svatý Ivo z Bretaně byl advokát, a přitom nebyl lotr. Tomu se lid velice divil." Mravní kredit advokátů ve středověku zřejmě nebyl nejvyšší. Jaká je pověst dnešních českých advokátů? Nepříliš informovaný, selským rozumem uvažující lid výčepů soudí, že advokáti velkopodnikatelů a jiných magnátů jsou jen komplicové svých zločinných klientů a že ti i oni by patřili zavřít, až by zčernali. Advokáti jsou prostě zlem. Jsou zlem opravdu nutným?

"Nechci hájit žádného konkrétního advokáta nebo advokátní kancelář, nechci hájit jejich mnohdy dryáčnické metody," říká Petr Pithart, "ale rozhodně budu vždycky hájit advokátskou profesi. Posláním advokáta je totiž hájit právo. Hájím-li lumpa, dokonce takového, o jehož vině jsem stoprocentně přesvědčen, hájím právo nejúčinněji. Stojí-li totiž před soudem lump hrubého zrna, je pokušení zjednodušit si právo, zkrátit proceduru, vynechat nějaký nepohodlný důkaz, samozřejmě nejsilnější. S odpudivým lumpem proto hájím i nevinného člověka, který může před týmž soudem stanout zítra a všechno bude svědčit proti němu."

S takovou však je možné, že šikovný advokát vyseká skutečného zločince i z té nejhorší šlamastyky a pak tu bude po svobodě chodit nějaký malý český O. J. Simpson nebo deviant - časovaná puma, schopná kdykoliv znovu vraždit. "Bezesporu," odpovídá Petr Pithart, "to je daň, kterou platíme a já to přijímám. Proč? K smrti nerad zjednodušuju, ale zde máme podle mého jen dvě možnosti, protože nežijeme v ideálním světě. Právní řád podporovaný veřejným míněním se může buďto rozhodnout, že je pro, aby za žádnou cenu nebyli odsouzeni nevinní lidé. S tím rizikem, že čas od času vyklouzne z čeřenu justice odporný lump. Nebo - a to je ta druhá možnost - bude právní řád usilovat o to, aby byli potrestáni všichni lumpové bez výjimky, i kdyby se měl občas ve vězení ocitnout člověk, který tam nepatří, protože nic neudělal. Dávám jednoznačně přednost té první variantě.

Zlatá léta devadesátá a mladí střihouni

Za komunistického režimu působilo v českých zemích jen necelých devět set advokátů. "Abyste se vůbec do advokacie dostal, musel jste mít velké štěstí," vzpomíná Tomáš Sokol, "a to štěstí mělo ve většině případů podobu protekce." Dnes vykonává v Česku advokátskou praxi šest a půl tisíce duší, nepočítaje v to patnáct set advokátních koncipientů. Invaze právníků všeho druhu pod střechu advokátské komory nastala hned zpočátku devadesátých let. Do advokacie prchali soudci, příslušníci policie s právnickým vzděláním, podnikoví právníci... Ti, kdo se tam dostali včas, rozhodně nelitovali. Mohli surfovat na vlně restitucí, obrovských majetkových změn, které nemají obdobu nikde na světě. Vznést za restituenta nárok na vrácení pole za stodolou - to byl úkon, který nezabral víc než dvacet minut. Někteří advokáti si za něj účtovali i dvacet procent tržní ceny nemovitosti. Takovým příjmy z restitucí skutečně změnily život. Staří advokátští matadoři se na tehdejší počínání "nových advokátů", jak jim říkají, dívají s despektem.

"Někteří gangsteři se například dohodli s řediteli firem, které měli zastupovat, na nehorázně vysokých paušálních odměnách, o něž se pak s nimi dělili," tvrdí Oldřich Choděra. "Zazlívám některým advokátům, že vodili v restitucích za nos představené řeholních řádů a tlačili je do záležitostí, které v důsledcích uškodily církvi," přisazuje si Petr Pithart. Není nejmladší generace advokátů přece jen lepší než restituční zlatokopové? "Ti mladí střihouni se pouštějí do věcí, do nichž bych já nešel." kroutí hlavou Oldřich Choděra. "S oblibou asistují u policejního otvírání bytů či odnímání dětí... Nemluvě o tom, že většinu zkušených advokátů by nikdy nenapadlo oslovit svědky a říkat jim, co mají říkat... A víte, co je největší ostuda? Když váš klient sedí na policii u výslechu a říká: tohle mi poradil můj advokát. Někteří mladí kolegové to tak zřejmě necítí." Restituční boom tedy advokátům na prestiži nepřidal. A mladá generace to prý hned tak nezmění.

Emoce v soudní síni

Ví vůbec advokát, že je jeho klient lump, jak předpokládal Jan Werich? Je o tom alespoň na sto procent přesvědčen? "Naprosto přesvědčený, že můj klient v trestněprávním sporu spáchal vše, z čeho byl obviněn, jsem byl během celé kariéry jenom dvakrát, možná třikrát. I tehdy jsem se samozřejmě snažil hledat veškeré polehčující okolnosti," říká Tomáš Sokol. Že by lidé, obvinění z hrdelních zločinů, nemluvili na rovinu ani se svými obhájci? "Nechtějí říct všechno. Prožívají to spíš jako detektivku," potvrzuje Sokol.Jaké má vlastně podoby vztah mezi advokátem a klientem? Spisovatel Karel Poláček soudil, že v občanskoprávních sporech dochází v soudní síni k metempsychóze, tedy k jevu, kdy se duše advokátova vtěluje do jeho klienta. Jak jinak by mohl Poláčkův JUDr. Kaersch, zastupující odkvetlou již klientku, která žaluje protistranu za nedodržení slibu manželského, hovořit takto přesvědčivě k advokátovi žalovaného: "Vám se to lehce řekne. Ale my jsme ženská bez ochrany. A když jste na nás zaútočili celým ohňostrojem něžných slov, zapřísahání, příslibů, tak se nám hlavička zamotala. Srdéčko promluvilo, pane kolego. Často, když jsme uléhali na svoje panenské lože, tak se nám ňadra bouřlivě dmula, když jsme mysleli na vaše sladká slova, pane kolego..." Karel Poláček byl ovšem mistr humoristické nadsázky.

Dochází ve skutečnosti mezi klientkou a advokátem či advokátkou a klientem alespoň k obdobě toho, čemu se ve vztahu pacientky k psychoanalytikovi říká přenos? Profesionálně nezvládnutý přenos se snadno zvrhne ve velice problémový erotický vztah. Loňský případ advokátky, která si do českobudějovické vazební věznice přišla zasouložit se svým klientem obviněným z vraždy, by sice něčemu takovému nasvědčoval, jde však o naprostou výjimku. "Musím samozřejmě s klientem jednat tak, abych vzbudil jeho důvěru, mohu mu naznačit svou účast," říká Tomáš Sokol, "ale musím si uchovat profesionální odstup. Ztotožnit se s mandantem a prožívat jeho trauma - to je cesta do pekel. Nejsem v soudní síni proto, abych tam s klientem brečel, ale abych mu pomohl.

Někteří z nich to těžko chápou. Znám několik kolegů, kteří jsou excelentní právníci, ale klientům připadají studení, a tak je příliš nevyhledávají." Televizní a filmoví diváci žijí v domnění, že kvalita advokáta spočívá především v jeho umění plamenně řečnit. "U nás podobné chování k úspěchu nevede," usmívá se shovívavě Oldřich Choděra, "jenom si přečtěte na dveřích nějaké soudní síně, co všechno tam nesmíte dělat. Kdybych uvnitř pobíhal a křičel, tak mě vyvedou. Úspěch obhajoby záleží především v trpělivé, precizní práci, v shromažďování svědectví a drobných důkazů..." Znamená to snad, že nejlepším obhájcem by byl počítač Deep Blue? "To sotva," usmívá se vědoucně Tomáš Sokol, muž, který se emocím při projevech nebrání, "počítač Deep Blue by bezesporu snesl daleko nejvíc judikátů, byl by bezkonkurenčně připraven... Otázka je, zda by ho soudce pozorně poslouchal. Někdy cítím, že mě soudce moc nevnímá. Musím si ho nějak otevřít. Třeba tím, že zvýším hlas."

Úskalí volby

Každý občan se v životě setká s lékařem. Dnes už dokonce většina pacientů díky masivní osvětě ví, co může od doktorů chtít a jak rozeznat dobrého od špatného. Jak si vybrat právníka - to většina obyvatel při vší úctě k osvětovému televiznímu seriálu zpívajícího advokáta Iva Jahelky netuší. Lidé začínají zoufale shánět informace, až když nějakého potřebují."Existuje velký rozdíl mezi domácími a zahraničními klienty," potvrzuje Tomáš Sokol, "ti z ciziny se vás nejprve na všechno vyptávají. Chtějí do detailu vědět, jak na to půjdete. Koneckonců si ten čas platí. Pokud jim advokát není schopen srozumitelně vysvětlit, kde vidí naději na úspěch, jdou za jiným. Naši lidi se většinou stydí zeptat." Na co by si měl dát klient pozor, než podepíše smlouvu se svým právním zástupcem?

"Dokument by měl obsahovat nejen popis situace, ale i popis cílového stavu. Klient by měl přijít s určitou představou, právník by mu na to měl být schopen říci: podívejte se, pravděpodobnost, že to takhle skončí, je dvacet procent. Berete to? Nebo: tak takovýhle případ v této zemi ještě nebyl, těžko se dá přesně odhadnout, jak dopadne. Je to známka serióznosti," uvádí Tomáš Sokol. Jak se vyhnout situaci, kdy si advokát udělá z klienta kořena? "To je problém," říká Oldřich Choděra, "Doneslo se mi, že když se klientce určitého, nepříliš renomovaného advokáta zdály ceny právních výkonů vysoké, řekl jí: Milostivá paní, víte, co by vám za to naúčtoval takový Choděra? Byla překvapená, když zjistila, že bych si řekl o míň."

Zákon nabídky a poptávky

U vrat domu na pražské Národní třídě, kde sídlí Česká advokátní komora a pod jehož podloubím ztloukli příslušníci zásahové jednotky 17. listopadu 1989 demonstranty, se jako u česna rojí uhlazení právníci. O dvě patra výš, v pracovně předsedy samosprávné organizace českých advokátů, však panuje důstojný klid. "Přijímací zkoušky do advokátní komory jsou v současnosti považovány za jeden z nejtvrdších profesních prubířských kamenů," říká s neskrývanou pýchou doktor Stanislav Balík, "jen sedmdesát procent, nanejvýš tři čtvrtiny uchazečů uspějí."

Profesionální úroveň je jedna věc, dodržování etického kodexu advokáta věc druhá. "Samozřejmě i v komoře platí, že kde není žalobce, není soudce," pokračuje Stanislav Balík, "situace se však mění. V současnosti už není advokátů nedostatek, naopak, ve velkých městech je jich nadbytek: mnozí z advokacie odcházejí, protože se nemohou uživit. Ti, kteří nepostupují při výkonu povolání korektně, končí před kárným senátem komory." "Očekávám, že na sebe advokáti budou tvrdí," potvrzuje jeho slova Petr Pithart, "případ vládního advokáta Jiřího Teryngela, jemuž kárný senát komory za jeho účinkování v kauze Český dům pozastavil na pět let výkon advokátské profese - s možností odvolání, je pro mě určitý signál, že se situace mění." Stanislav Balík je navíc přesvědčen o existenci neformálních samočisticích mechanismů v advokacii. "Advokát, který by svou profesi nechtěl vykonávat korektně, by byl dříve nebo později advokátskou obcí exkomunikován i bez pomoci opatření, které nabízí komora," říká.

Samosprávná profesní organizace advokátů a její etický kodex prospívají klientům nepřímo. Jako instituce otevřená veřejnosti však může pomoci i přímo. "Pokud by klient nemohl z důvodů palmárních nalézt právního zástupce, pokud by na něj zkrátka neměl, může se obrátit na advokátní komoru a ta určí advokáta dle jeho finančních možností. Totéž může učinit i soud," informuje Stanislav Balík.

Noblesní povolání

Zbývá ještě místo pro závěrečné řeči. Slovo má nejprve obhájce advokátů Petr Pithart: "Vážený a milý čtenáři, věz, že si obraz advokátského stavu utváříš na základě toho, co víš ze sdělovacích prostředků o pěti, deseti věhlasných firmách zastupujících veřejně známé, zámožné klienty. Proto věříš tomu, že advokáti si bez výjimky účtují astronomické honoráře. Ujišťuji tě, že většina advokátů není nijak zvlášť bohatá a nemůže si dovolit vybírat si jen klienty určitého, totiž lukrativního typu."

Nakonec nechť promluví předseda České advokátní komory Stanislav Balík: "Zcela samosprávná komora byla založena už v roce 1868, mezi advokáty patřily osobnosti jako Svatopluk Čech či Alois Rašín. I dnes usilujeme o to, aby platilo, že advokacie je noblesní povolání, a aby jeho příslušníci nebyli protřelými hochštaplery kroutícími paragrafy, ale bezúhonnými, veřejně činnými osobnostmi, přesahujícími mnohdy svým významem rámec advokacie a působícími důstojně v oblasti kultury, vzdělanosti či politiky."

Z čeho žijí advokáti?

Kauza z nejlevnějších

Představte si, že vám kdosi dluží 100 000 Kč. Chcete je vysoudit, avšak smluvní ceny právních úkonů, jež nabízejí zavedené advokátní kanceláře, jsou pro vás příliš vysoké. Požádáte tedy advokátní komoru, aby vám přidělila právního zástupce, jenž si bude účtovat mimosmluvní ceny dané vyhláškou č. 177 ministerstva spravedlnosti z roku 1996. Ty jsou několikanásobně nižší. Přesto vás nečeká levný špás. Jelikož takzvaná tarifní hodnota dosahuje ve vašem případě výše 100 000 Kč, advokátská odměna za jeden právní úkon činí 1000 Kč + 25 Kč za každých započatých 1000 Kč, o které tarifní hodnota převyšuje 10 000 Kč, celkem tedy 3250 Kč + náhrada paušálu 75 Kč. Za jeden právní úkon tak zaplatíte 3325 Kč. K tomu, aby dosáhl rozhodnutí soudu, bude váš advokát potřebovat minimálně tři právní úkony: převezme věc, sepíše žalobu a zúčastní se jednání u soudu. Ve skutečnosti bude pravděpodobně potřeba provést úkonů víc, v ideálním případě však zaplatíte pouhých 9975 Kč. Tutéž sumu zaplatíte i tehdy, jestliže vám advokát vaši při prohraje. Navíc máte devadesátiprocentní šanci, že vám soud předepíše k úhradě soudní výlohy protistrany.

Varování: dle vyhlášky může advokát zvýšit mimosmluvní odměnu až na trojnásobek, a to u úkonů mimořádně obtížných. Dobrá zpráva: mimosmluvní odměna se přiměřeně sníží, popřípadě bude poskytnuta bezplatně, určila-li advokátní komora advokáta tomu, kdo se nemůže poskytnutí právní služby domoci a odůvodňují to jeho sociální a majetkové poměry.

Slavní advokáti a jejich známí klienti

Současným známým klientem JUDr. Tomáše Sokola je nakladatel Hitlerovy knihy Mein Kampf Michal Zítko. Jejich vztah je ryze profesionální. Zítkův obhájce nikterak nesympatizuje s neonacistickým hnutím. "Hajlující skinhead je pro mě neestetický zjev, pablb, který tu bohužel bude na věky věků a nezbavíme se ho žádným zákonem," říká, "ale zakazovat kvůli tomu nacistickou literaturu? Vždyť je to omezování svobody slova." Tomáš Sokol zároveň přiznává, že zastupovat klienty, kterým patří antipatie veřejnosti, je pro něj výzvou. O tom, že existuje nějaký Michal Zítko, nevěděl, dokud se na něj tento nakladatel neobrátil.

JUDr. Hana Marvanová, která úspěšně obhajovala publicistu a kritika Jana Rejžka ve sporu s Helenou Vondráčkovou, představuje typ advokátky, který při přebírání případů bere v potaz i svoje emoce. Jana Rejžka a jeho aktivity zná už dlouho, problematiku anticharty, která byla tématem kauzy Vondráčková versus Rejžek, studovala dávno před tím, než pře vypukla. "Moje úloha je snazší, mohu-li se s postoji klientů alespoň částečně ztotožnit," říká Marvanová, "ohlížím se i na své sociální cítění. Zastupuji například lidi okradené stavební firmou H-Systém. Těžko bych však dokázala věrohodně zastupovat společnost, která je o tak velké peníze připravila."

JUDr. Josef Lžičař, za totality neohrožený advokát disidentů, obhajoval v letošním roce úspěšně bývalého komunistického prominenta Lubomíra Štrougala. Svého klienta pochopitelně znal, až do převzetí věci však nikoliv osobně. Jako mírně osudová se může jevit okolnost, že právě na podzim roku 1961, kdy Štrougal nastoupil do funkce ministra vnitra, ve které se měl dopustit trestných činů, z nichž byl po čtyřiceti letech obžalován, zahájil Josef Lžičař svá právnická studia. Na případu ho přitahuje jeho složitost a výjimečnost. "Vraždy, jejichž vyšetřování měl podle obžaloby můj klient mařit, byly spáchány v době, kdy ještě v Československu platilo rakouské trestní právo. Od té doby se právní předpisy změnily téměř čtyřikrát. K takové kauze se advokát dnes už skoro nedostane," říká.

JUDr. Aleš Zahradil, šéf kanceláře Zahradil a partneři, je dvorním advokátem firmy CET a zastupuje i Vladimíra Železného. Ve vztahu těchto dvou mužů najdeme řadu prvků, které se ve standardním vztahu advokát - klient nevyskytují. Jsou například spoluautory knihy Štvanice, v níž se popisuje nespravedlivé spiknutí proti řediteli televize Nova. Zahradil obdržel jakožto advokát CET odměnu ve formě zhruba dvanáctiprocentního podílu ve společnosti, jehož hodnota je odhadována na miliardu korun. Nechybí spekulace, že Zahradil je dnes už mocnější než sám Železný. Když byl jeho advokát vzat do vazby, mluvil o něm televizní magnát jako o "jemném člověku, znalci vín..." Ten zase o vztahu ke svému klientovi říká: "Na dovolenou bych s ním nejel, jsem přece jen o pětadvacet let mladší. Na večeři s ním ale zajdu rád."

1. špičkový advokát

Roční příjem: zhruba 20 milionů korun
Stálé zakázky tzv. "paušály"
Obchodní právo
Mediálně sledované kauzy

Obvykle nepracuje sám, ale je jedním z partnerů velké kanceláře. Stálý příjem má zajištěn z takzvaných paušálů - tedy peněz, které každý měsíc platí firmy i úřady za to, že pro ně advokát pracuje a mohou se na něj kdykoliv obrátit. Jde o statisíce korun. Lukrativní je také obchodní či firemní právo. Tyto kauzy nejsou moc "vidět", příjmy z nich jsou značné. Dobrý advokát ale musí být známý. Nesmí se tedy bát mediálně zajímavých případů. A pokud pak za takovým renomovaným advokátem přijde člověk z ulice, může hodinová konzultace stát až deset tisíc korun.

2. dobrý, ale neznámý advokát

Roční příjem: zhruba 10 milionů korun
paušály
Obchodní a firemní právo, zahraniční klientela

Musí perfektně znát obchodní právo a musí se domluvit hned několika světovými jazyky. Především ve velkých městech sídlí zahraniční firmy, které služby takového právníka (se znalostní místních poměrů) rády využijí a královsky zaplatí. Jména advokátů, kteří také obvykle pracují v týmu velké kanceláře s dobrou adresou, mezi laiky moc známá nejsou, ale oni o popularitu ani moc nestojí.

3. špičkový advokát sídlící v okresním městě

Roční příjem: zhruba 800 tisíc
paušály
Obchodní právo
Trestní a občanské právo

Často ho najdete v soudní síni. Má široký záběr: kromě obchodního práva musí umět také klienta "výhodně" rozvést, vyšroubovat náhradu škody, prosadit propuštění z vazby či pronést přesvědčující závěrečnou řeč pro člověka obžalovaného z těžkého zločinu. Hodinová sazba se pohybuje od jednoho do tří tisíc korun.

4. průměrný advokát v malém městě

Roční příjem: zhruba 300 tisíc
Občanské a rodinné právo
Obchodní právo

Pokud ve městě nesídlí soud, klientela není velká. A pokud se o něm po celém městečku ponese, že bere tisíce a stejně nepomůže, může kancelář zavřít. I tak si ale nežije nad poměry. Nejčastěji poskytuje rady: jak na souseda, který znečišťuje dům, jak věčně opilého manžela vystěhovat z bytu, jak na zaměstnavatele, který málo platí a hrozí výpovědí. Sazby, které si takový advokát stanoví, musí velmi zohledňovat solventnost klientů. Obvy&kle pracuje sám, nejvýš s asistentkou, bez partnerů.

Paragrafy versus múzy

Měli být bohatými advokáty, stali se slavnými umělci

Jan Werich

Z Jana Wericha chtěla mít maminka advokáta. Syn tedy vystudoval práva, ale matčině vůli se poté vzepřel. Měl k advokacii dokonce odpor. Navlas stejnou věc provedl rodičům i Jiří Voskovec. Oba právníci pak vedli Osvobozené divadlo. Nebyli to zdaleka jediní advokáti-vyklouzové na prvorepublikové scéně. Zběhlým juristou byl například JUDr. Jiří Červený, zakladatel drsného kabaretu Červená sedma.

Bohumil Hrabal

Také Bohumil Hrabal studoval práva na přání maminky. Ta na promoční fotografii z roku 1946 jen září, zatímco čerstvý právník drží diplom jako ručnici. Po promoci se stal pojišťovacím agentem, nabízel drogistické zboží, pracoval jako dělník v hutích, kulisák či balič starého papíru... Všechny tyto profese také proslavil jako spisovatel. V jeho díle žijí i figurky právníků. Inspiraci získal Bohumil Hrabal za války, když Němci zavřeli české vysoké školy. JUC. Hrabal tehdy krátkou dobu praktikoval v kanceláři nymburského notáře Možuty.

Jiří Šlitr

Rovněž maminka Jiřího Šlitra trvala na tom, že její syn bude advokátem. Neudělal jí tu radost, třebaže po studiích koketoval s myšlenkou, že se bude zabývat námořním právem. "No jo, ale to sis vybral špatnou vlast," namítal jeho divadelní partner Jiří Suchý. "To by ses divil," odpovídal skladatel. Jiří Šlitr si advokáta alespoň zahrál - v semaforské hře Ďábel z Vinohrad. Obhajuje zde neúspěšně ženu, která v obchodě ukradla plechovku kaviáru.

Text Jiřího Suchého spěje k pointě ze života:

Porota pak řekla sborem
Obhájce je nešika
Do divadla malých forem
Ať jde dělat komika

LADISLAV VERECKÝ, REFLEX

obsah | publicistika