Irák očima Čecha: lidem chybějí Saddámovy jistoty

Martin Dvořák, který jako zástupce OSN pomáhal při ustavování místních samospráv v jižním Iráku, se z Basry přestěhoval do Bagdádu. Spor o to, zda se má guvernérem v městě Nadžaf stát šejk Taklíf, který popisoval v minulých dopisech, už tedy dořešit nestačil.

Okupačním úředníkem

"Jednoho dne jsem dostal mail od profesora Belky. To jméno mi bylo povědomé, ale až později jsem se dozvěděl, že je to mimo jiné bývalý polský ministr financí. No a pan profesor, dneska už ovšem pro mě hlavně "Marek", mi psal, že by mě chtěl do svého vznikajícího týmu v Radě pro mezinárodní koordinaci (CIC), který působí v Bagdádu. Je to vlastně partnerská organizace pro zdejší Koaliční přechodnou správu (CPA), které se většinou ve světě říká správa "okupační". Nijak mě netěšilo, že jsem se měl na stará kolena stát okupačním úředníkem. Mám dost nepříjemných vlastních zážitků s okupací své země a to slovo se mi nelíbí ani trošku. Ale nakonec jsme si plácli.

Nyní mám před sebou jeden hlavní úkol, a to připravovat tzv. dárcovskou konferenci, tedy jednání zemí a organizací, které budou ochotny přispět k obnově Iráku, ať už penězi nebo realizací některých projektů na vlastní náklady.

Obecný mýtus, že Irák má díky ropě dostatek zdrojů, je opravdu jen mýtem. Paul Bremer to popsal tak, že "Irák je bohatá země, která je ale teď velice chudá". A to dokonce tak, že nestačí nejen její vlastní zdroje z ropy, ale nestačí ani miliardy dolarů, které sem každý týden pumpují USA. Už teď je jasné, že v rozpočtu na příští rok i na ty následující bude potřeba mnohem víc peněz, než kolik jich jde sehnat ze známých zdrojů.

Jednání o rozpočtu probíhalo na ministerstvu financí. Jeli jsme tam konvojem, a tak mi nezbylo než s velikým odporem obléknout neprůstřelnou vestu a nasednout do jednoho z aut v koloně, kterou vedl i uzavíral humvee (obrněný džíp) s kulometčíkem stojícím po celou cestu na jeho korbě.

Profesionálové

Vím, že právě takové konvoje jsou nejčastějším terčem útoku, a tak pokud to jen trošku jde, volím jinou formu dopravy. Ale tentokrát nebylo vyhnutí. Měl jsem možnost pozorovat zblízka americké vojáky, které opravdu obdivuju. Mimochodem, pokusil jsem se to sdělit jednomu z nich na check-pointu, když nás zase kontrolovali. Vždycky, když jsem je viděl, jak tam stojí v padesátistupňovém vedru spoustu hodin na přímém slunci, v neprůstřelné (a neprodyšné) vestě, v helmě a s těžkou výstrojí, navíc s vědomím, že jsou latentním cílem, chtěl jsem jim říci něco příjemného.

Ale už když jsem začal nejapnou větou: "To je ale vedro, co?" a podíval se mu do potem zalité tváře pod helmou, připadal jsem si jako idiot. Chtěl jsem to napravit, a tak jsem rychle dodal: "Víte, já si vás moc vážím za to, co tady děláte a jak to snášíte." "Děkuju, pane, hned se cítím mnohem líp," odpověděl mi ten dobrák a já tušil, že ze všeho nejradši by mě asi za ty kecy nakopal do zadku.

Boj o prebendy

Potěšitelné bylo, že veškerá jednání vedli na obou stranách Iráčané, jejich mezinárodní poradci seděli jen v pozadí. Sama vyjednávání však poskytovala občas dost smutný obrázek. Nepřekvapilo snad ani to, že mezi prvními body se vždycky řešila rekonstrukce budovy ministerstva, pak její vybavení a nákup nových aut a na skutečné potřeby Iráku nedošlo.

Jednání vedl za irácké ministerstvo financí pan profesor Hasimi, elegantně, a přitom hodně tvrdě a nesmlouvavě. Byla radost vidět, že aspoň někdo tam přemýšlí v trošku širších souvislostech než jen o vlastních prebendách. Ale i na něj přišla slabá chvilka.

Když se projednával rozpočet pro energetiku, rozproudila se debata nad tím, že celý energetický sektor vykazoval v příjmech nulu. Pan profesor se ptal, jestli to myslí vážně, že nebudou vybírat nic za elektřinu. "Ale tady se nikdy za elektřinu neplatilo?!" zněla odpověď.

Americký šéf rozpočtu vedle mě tiše zaúpěl a zhroutil se do svého plastového křesílka. "Tak dobře, já chápu, že by to byl příliš velký politický risk zavést platbu za energie v domácnostech, to přijde až později. Ale co třeba továrny a obchody, ty by snad mohly platit, ne?" zkusil to znova pan profesor. "Ale ty jsou přece státní, ty platit nemůžou!?" nechápavě vrtěli hlavou iráčtí energetici. V tu chvíli profesor Hasimi rezignovaně složil hlavu do dlaní a spíš pro sebe než pro okolí si mumlal: "Před vámi tu bylo školství, potřebují nejmíň pět miliard, kultura, sociální věci... Tak kde máme, u Alláha, brát na tohle všechno, když ani vy nejste schopni vybrat jediný dinár?" Bude to ještě dlouhá a těžká cesta, zavádět tržní mechanismy v zemi, kde nikdo nikdy neplatil nejen za energie, ale ani za telefon nebo za odvoz odpadků a kde k tomu minulý režim dodával do šedesáti procent domácností každý měsíc zdarma zásoby potravin pro celou rodinu. Dost možná, že řadě lidí nechyběla ani tolik za Saddáma svoboda, jako jim chybí teď právě ta bezstarostná jistota, že i když nebudou dělat vůbec nic a jen proti sobě nepopudí vrchnost, dostanou všechno, co k životu potřebují.

Svoboda v džungli je pro spoustu místních lidí mnohem horší než klídek a sociální jistoty za mřížemi klece. Ale kdo by si odvážil tvrdit, že je to problém jenom v Iráku? Možná bychom pro podobné příklady nemuseli chodit tak daleko.

MARTIN DVOŘÁK, MF DNES

obsah | publicistika