Nepotřebujeme uzákoňování dějin

Tři základní důvody nás, kteří patříme také mezi historiky, vedou k přesvědčení, že tato zákonodárná iniciativa je nešťastná. V prvé řadě je nasnadě otázka, o jaký stát se Edvard Beneš zasloužil. První česko-slovenská republika, na jejímž založení a utváření měl mimořádný podíl, byla demokratickým právním státem, ke kterému se můžeme bez ostychu hlásit. Byla však také státem mnohonárodnostním.

Ztotožňují se Slováci (a další národnosti) s takovým náhledem na minulost, který je zakódován v návrhu českých poslanců? Pokud to jeho autoři a obhájci mlčky předpokládají nebo tuto otázku prostě ignorují, dávají tím najevo, že jim tane na mysli spíše pomyslný český stát v hranicích Československa neboli výlučně český zájem v tomto státě.

Výraznou pečeť Edvarda Beneše nesl i poválečný režim let 1945-1948, který se vyznačoval hlubokým narušením některých základních principů liberální demokracie. Edvard Beneš byl osobností klíčovou, ale také rozpornou, jejíž hodnocení zastánce různých názorů vždy spíše rozděluje než spojuje. Jeho činy a význam nelze resumovat v jedné větě zákona. Rovněž vyvstává otázka, zda mají existovat zákony poměřující zásluhy jednotlivých osobností. "Lex Masaryk" z roku 1930, jímž se dnešní zákonodárci inspirovali, lze v historických souvislostech ještě nevyzrálé státnosti pochopit jako výjimečné gesto vděčnosti vůči výjimečné autoritě.

Posuzováno optikou vyspělých demokratických zemí, byl takový zákon rarita. Jeho dnešní replika by byla navíc anachronismem svědčícím o nesebevědomém přístupu k problémům vlastních dějin. Jak známo, stát oceňuje zásluhy jednotlivců tím, že jim uděluje či propůjčuje řády a vyznamenání, a těch se svého času dostalo Benešovi v míře vrchovaté.

Za nejpodstatnější a nejpochybnější na celé věci pokládáme myšlenku, že parlament má přijímat zákony o dějinách. Chtělo by se říci, že když už je tak těžké v dějinách nějaké zákony najít, rozhodli se poslanci aspoň jeden do nich vložit. Takový zákon by pak platil na věky věků, pokud by ho nezrušila sněmovna vzešlá z příštích voleb... Ani demokratičtí zákonodárci se za mimořádných okolností zřejmě nemohou vyhnout hodnocení dějin či "vyrovnávání se s minulostí", například když Parlament České republiky přijal zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. V zásadě by však stát měl ponechat prostor pro svobodné střetávání různých názorů a výkladů minulosti, a nikoli se stavět do role arbitra.

Obáváme se, že právě k tomu dnešní poslanecká iniciativa směřuje. Hodlá prosadit, aby se stát identifikoval s určitým náhledem na dějiny. Ba co víc: dává najevo, že by měl existovat státem puncovaný výklad dějin, který je výsledkem politického rozhodnutí. Tuto snahu o "uzákoňování dějin" pokládáme za nepatřičnou. Lex Beneš žádné problémy nevyřeší, nanejvýš se postará o nové.