Kdyby Dubček v Moskvě nezradil

Když se Alexander Dubček 23. srpna 1968 ráno probral v Kremlu, překvapilo ho, že je stále živ. Předpokládal totiž, že je mu určen osud podobný tomu, který před lety dostihl maďarského reformního vůdce z roku 1956 Imre Nagye - tedy smrt před popravčí četou.

Dubček měl před očima okamžik z rána 21. srpna, kdy se ruské tanky vyvalily do Prahy: vůdce spojeného komanda KGB a StB, které ho zatýkalo, prohlásil, že tak činí "jménem nové dělnicko-rolnické vlády". První tajemník KSČ věděl, kdo jsou tito zrádci. U Biľaka, Jakeše, Indry a spol. neměl iluze ani o jejich charakteru, ani o jejich politických schopnostech. Nyní, s kremelskými věžemi za okny, pochopil: pokud ho Brežněv zachoval při životě, je to proto, že mu jeho plán s Indrou nevyšel.

Úvahy soudruha generálního

V Moskvě momentálně pobýval každý, kdo v KSČ něco znamenal. Dubček byl tedy nejdřív toho názoru, že Sověti budou chtít vyjednávat s někým jiným než s ním. Indrovců se už nebál: nevyužili svůj den D a v politice nikdy nepřichází táž velká šance dvakrát. Trochu ho naopak lekal prezident Svoboda, který do Moskvy přijel z vlastní iniciativy, přesvědčený ve svém pokročilém věku, že funkcionářské řeči rozetne jen jasné generálské slovo. V delegaci však byl jeden ještě problematičtější člen, Gustáv Husák. Vlastně ho ani do Moskvy nikdo nepozval a v podstatě tam neměl co dělat: do nejsilnější sestavy nepatřil, v předsednictvu strany žádnou funkci neměl, byl prachobyčejným místopředsedou vlády. Dubček ho dobře znal a věděl, že je to muž moci: přidá se vždy na stranu, která nabídne lepší budoucnost.

Která strana to však je? Pozice Sovětů zdaleka nebyla tak skvělá, jak se vzhledem k moři tanků v cizí zemi mohlo zdát. Morálně zatím před světem prohrávali na celé čáře. Jejich úspěch závisel na tom, jestli mezi Čechy a Slováky najdou někoho významného, kdo bude ochoten říci: "Nám to, co jste udělali, nevadí." Dubček věděl, že v roli takového "realisty" by se Husákovi líbilo. Ale byl si i jist, že Husákovu inteligenci neuráží ani vize nějakého lepšího a duchaplnějšího socialismu, schopného udržet se i bez každodenních policejních represí. Pokud by Husák dostal prostor pro uplatnění své ctižádosti, stal by se raději milovaným národním vůdcem než nenáviděným Brežněvovým nástrojem, soudil Dubček. Požádal proto Smrkovského, aby Husákovi vysvětlil: odmítne-li souhlasit s okupací, má naprostou Dubčekovu podporu. V opačném případě ho Dubček - pokud se mu podaří vrátit se do vlasti -označí za zrádce, a tím jej díky zjitřené situaci znemožní do konce jeho politické kariéry.

Dejte mi důvěru

Husák Dubčekovy návrhy nejprve odmítl. Začal svůj názor měnit, až když 25. srpna dorazil do Moskvy Zdeněk Mlynář, který přivezl poslední zprávy z Prahy: ty potvrzovaly pevnou Dubčekovu pozici u lidí doma. Přesto, ještě když Brežněv 26. srpna večer zahájil jednání o podpisu československo-sovětské dohody, nebyl si Dubček jist, co Husák udělá.

Začátek nebyl špatný: když Brežněv přečetl text prohlášení schvalujícího okupaci, zvedlo pro ně ruce z dvaceti Čechů a Slováků jen patnáct. Kromě Dubčeka byli podle očekávání proti ještě Smrkovský, Šimon, Špaček a Kriegel. Brežněv dostal hysterický záchvat, začal na Dubčeka křičet, vypadalo to, že skočí přes stůl a vrhne se na něj. A právě v té kritické chvíli se ujal slova Husák a Sovětům řekl: "Soudruzi, chcete-li, aby vedoucí úloha KSČ byla v Československu zachována, nemohou tam vaše vojska zůstat, ale musí odejít. Dejte mi důvěru, všechno ostatní zařídím. Já národ z krize, do které se dostal, vyvedu."

Slova měla na přítomné magický účinek. Zdeněk Mlynář dokonce schoval už nachystanou propisovačku, takže se pod dohodou nakonec objevilo jen třináct z možných dvaceti československých podpisů. Brežněv se listiny zmocnil a s kletbami opustil jednání - které tím oficiálně skončilo.

Jako Moskvou vyvolený představitel československo-sovětského porozumění se do Prahy vrátil prezident Svoboda, oficiálně podporovaný premiérem Černíkem a několika politiky, jako byli Lenárt, Jakeš nebo Švestka. Podpora z Moskvy jim v Praze vydržela jen pár hodin -do chvíle, než se potvrdilo, že několik lidí v čele s Dubčekem bylo při jednáních u Brežněva opačného názoru. Občané, poznamenaní třicet let starým mnichovským traumatem, jako by se nedovedli nabažit nové situace: jejich politici je tentokrát nezradili, zůstali s nimi.

Země zůstávala obsazená sovětským vojskem, lidé však začínali chápat, že se jim mezi kapitulací a občanskou válkou možná rýsují i zajímavější možnosti. XIV. sjezd strany, tzv. vysočanský, počátkem září obnovil své zasedání a potvrdil ve vedení trojici Dubček-Smrkovský-Husák. Nejčastěji bylo na veřejnosti vidět a slyšet posledního z nich. V polovině září Husák definoval dvojí možnou perspektivu země: buď budou pokračovat "živelné" snahy o nastolení politické plurality, což při odmítavém postoji Sovětů a jejich domácích vazalů hrozí prohlubováním chaosu, anebo bude systém jedné vládnoucí strany zachován, strana však do sebe integruje více názorových proudů než dosud. Stát a strana zůstanou dál loajální k Sovětskému svazu a nebudou provokovat. Zároveň však budou pracovat na vlastní verzi socialismu.

Pozvolné slábnutí systému

Zahraničněpolitické závazky zůstaly zachovány, směrem dovnitř se však země v ty měsíce měnila. Bylo zavedeno pár hospodářských svobod: stát začal podporovat drobné a střední podnikání, některé podniky se vzdaly státní kontroly a podřídily se zaměstnaneckým samosprávám. Na venkově se začala vracet půda vlastníkům do deseti hektarů, pokud o to požádali. Pokusy o zkřížení Masaryka a marxismu, národní tradice a revoluce, přinesly pozoruhodné plody. Pamětníci první republiky, kterých ještě žilo dost, vysvětlovali mladým, jak to kdysi v zemi vypadalo. Mladí poslouchali. V roce 1970 většina československé veřejnosti Husákovi uvěřila, že jeho pragmatický, československý, Sověty relativně neprovokující režim je tím nejlepším, jaký dokáže v hranicích sovětského bloku přežít. Když Husák počátkem následujícího roku odstavil Dubčeka z role šéfa strany, nejenže nikdo neprotestoval, ale nikdo se ani moc nedivil: vítězil schopnější.

Nicméně o politické pluralitě, svobodném podnikání a dalších atributech demokracie si lidé zvykli číst jen v samizdatu (bohatě pěstovaném a mocí celkem tolerovaném). Husák nedovolil, aby se ustavila ekonomická opozice. A tak jedinou skutečnou opozici tvořilo pár spisovatelů v čele s Václavem Havlem. Husák je občas dával exemplárně trestat. Cynické jednání policie a státních úředníků si veřejnost zvykla tolerovat: životní úroveň, vylepšovaná půjčkami ze Západu, nebyla zlá, cesty na Západ byly v zásadě možné.

Časem si shovívavý názor na Husákův režim osvojilo dokonce i sovětské politbyro, ačkoliv Brežněv svůj omyl ze srpna 1968 politicky nepřežil. Za to, že po pár měsících musel z okupované země s vojáky zase odejít, aniž si cizí zemi plně podrobil, zaplatil politickým pádem. Novým sovětským vůdcem se stal Michail Suslov, jehož názory se sice v ničem podstatném od Brežněvových nelišily, byl však opatrnější a mezinárodní veřejnosti je nikdy neprozradil.

V polovině osmdesátých let se Suslov odhodlal řešit dlouhodobě se prohlubující krizi sovětského hospodářství souborem reforem, který dostal název perestrojka. Neskrýval, že za jejich průkopníka považuje především Husáka. Systém slábl plynule a ve všech státech východního bloku rovnoměrně. Když v roce 1988 v Československu proběhly první svobodné volby a začal se tvořit pluralitní politický systém, nikdo se necítil zaskočen. Že se to nějak takhle jednou asi stane, tušili mnozí už dávno. A když Husák o rok později opouštěl politiku, poděkoval se jako sice nemilovaný, leč respektovaný vůdce - a odešel na odpočinek, v němž ho nikdo nerušil. Ještě před následujícími volbami v roce 1990 "jeho" komunistická strana sebe samu rozpustila bez náhrady.

Zítra si přečtete: Kdyby funkční období Federálního shromáždění a národních parlamentů bylo v roce 1990 stanoveno nikoli na dva, ale na čtyři roky Seriál vzniká: ve spolupráci s nakladatelstvím Dokořán, které na jeho základě připravuje knihu.

Co se stalo

Když 21. srpna 1968 vstoupila okupační vojska do Československa, bylo několik předních politiků - Dubček, Černík, Smrkovský, Kriegel a Špaček -sovětskými vojsky internováno a odvezeno mimo území ČSSR. Následující den oznámil prezident republiky Ludvík Svoboda, že o propuštění politiků neúspěšně jednal v Praze, a tudíž nyní bude jednat v Moskvě. Tam odcestoval 23. srpna spolu s dalšími činiteli, mimo jiné s Gustávem Husákem. Čtyři dny probíhala v Kremlu jednání, k nimž se připojili i internovaní politici. Vyvrcholením rozhovorů byl takzvaný moskevský protokol, který okupaci fakticky stvrzoval a "legalizoval" - jediný František Kriegel jej nepodepsal. 27. srpna 1968 se zlomení politici vrátili z Moskvy. V dubnu 1969 se stal Husák prvním mužem KSČ, Dubček byl odsunut do Turecka coby velvyslanec a v roce 1970 byl ze strany vyloučen. Definitivně nastoupila normalizace.