Český guláš v Evropě

Někdy je změna náhražkou občanského odporu; jindy směšnou pózou, jako když praví vlastenci v Americe přejmenovávali francouzské hranolky na hranolky svobody; občas jen důsledkem nadměrné byrokratické přičinlivosti. Také nové zásahy do života českých hospod se svádějí na mezinárodní situaci, tentokrát na hygienická pravidla Evropské unie.

Téměř denně čteme v novinách nebo slyšíme z rozhlasu, že hospodští budou potrestáni, nevylejí-li do kanálu svíčkovou, koprovou omáčku či guláš, které uvařili před více než třemi hodinami. Nevím, mají-li úřední autoři těchto nápadů zkyslé žaludky, zda propadli módnímu hitu pojídat k obědu lupen salátu a k večeři chroupat geneticky upravenou mrkev, nebo zda jim maminky dost důrazně nevštípily do hlav, že hotový guláš musí ležet alespoň přes noc. Nebo zda nevědí, že národní kuchyně není pouhá dodávka kalorií, minerálů a vitaminů či plnění právě hlásané představy o zdravé výživě, ale součást kultury, nebo, jak se dnes s oblibou říká, "národní identity". Když se podobní suchaři z Bruselu pokoušeli zakázat výrobu sýrů z nepasterizovaného mléka, vzbouřili se ve Francii všichni, od trockistů a komunistů přes hlavní politické strany až po stoupence Le Pena. Také Itálie má stovky výjimek pro národní kuchyni. Mozarellu pro export balí do polyetylenových pytlíčků. Ale ve Sperlonze ji přivezou do obchodu každý den čerstvou v sudu s lákem.

Co na to naši strážci české identity? Nic proti hygienickým pravidlům. Čisté stoly, ubrusy a nádobí by měly být samozřejmostí, leč často nejsou. V některých hospodách by člověk při vstupu na záchod potřeboval špunty do nosu a před použitím kbelík s čisticími prostředky. Místo toho, aby úřad ostře zakročil, hrozí starobylým hospodám v Českém Krumlově, a jistě také jinde, protože v historických budovách nelze rozšířit kuchyně na úředně požadované rozměry. Chceme snad všude bezpohlavní prostředí, jaké známe ze stále stejnějších globálních restaurací? Bude nutné zavřít podnik nevybavený drahými, bezdotykovými bateriemi? Maje to na mysli, zkoumal jsem v červenci baterie ve Španělsku, které je v EU dlouho, a také ve zdravím posedlé Americe. Bezdotykové jsem našel leda někdy na letištích a v několika hotelích. V Evropské unii jsme uhájili olomoucké syrečky i domácí slivovici. Nesvádějme proto na ni výplody plíživé české byrokracie, která se za ni alibisticky schovává.

Úřední útok proti české kuchyni ovšem vyhovuje líným hospodským. Minutky vyžadují méně práce, je možné na ně vysadit mnohem vyšší cenu a hladovému nezbývá než přijmout nabízenou podrážku. Ti, kteří mají profesionální hrdost, si poradí. Jako domácí kuchař, který vaří půl století, vím, že omáčka se dá připravit za půlhodinu, po kterou se vaří knedlíky. Předem připravená jíška, dva dny naložená svíčková nebo srnčí není hotové jídlo. Mimochodem, tvůrci nekulturních předpisů nám zatajili, že Evropská unie uznala, že guláš se jí až příští den. Guláš může být hovězí, vepřový, skopový, s paprikou, zahuštěný švestkovými povidly, křenem nebo smetanou, kterou vlejeme pět minut před podáváním. Záleží tedy jen na kuchařově tvořivosti.

České zájmy si poškozujeme leda sami vlastní leností nebo tupým opisováním cizích nápadů, jejichž vnucování na nás nikdo nechce. Chtějí po nás jiné věci, které potřebujeme především my sami, například kvalitní soudy.

Proto: až vám bude některý politik či jiný ochránce české identity vykládat, že ji vstup do Evropské unie ohrožuje, zeptejte se ho, jak bojuje s korupcí. Nebo co udělal aspoň pro české omáčky nebo pro krumlovské hospody.

(Autor byl čs. ministr zahraničí)