Emil Hácha dnes

Blíže nespecifikované osoby ("několik lidí") uctily ve čtvrtek 11. 7. 130. výročí narození Emila Háchy, "státního prezidenta" druhé republiky a protektorátu v letech 1938--1945, položením věnce na jeho hrob. Biskup Václav Malý celebroval háchovskou mši ve Svatovítské katedrále. Týž den v Jednadvacítce na ČT 1 bývalý disident a publicista Emanuel Mandler a historik Josef Tomeš pak přímo na kameru překreslovali dějiny.

Historií natištěné černobílé plakáty je otevřená společnost jistě povinna přemalovat. Platná je například pochybnost, zda bylo humanitárně a právně žádoucí, aby Hácha coby stěží svéprávný nemocný muž s pokročilou senilitou zemřel ve vězení několik týdnů po válce. Platné jsou všechny snahy hledět na temné osobnosti dějin diferencovaně a v souvislostech. Ale právě této potřebě redaktoři a hosté České televize nedostáli.

Co se diváci směli dozvědět? Že je třeba "se vcítit do situace člověka", jenž byl 14. března 1939 "odvezen do Berlína, do centra totalitní moci", kde byl na něm -- sám Edvard Beneš to řekl -- "spáchán atentát" (jeho souhlasem s okupací Česko-Slovenska). Že je těžké považovat Háchu za kolaboranta, jestliže kladl věnce na Masarykův hrob až do jara 1942. A jestliže se "velice statečně" a "způsobem velice mistrným" podílel na odboji a udržoval kontakty s Benešem i s domácí rezistencí skrze generála Aloise Eliáše či šéfa prezidentské kanceláře Jiřího Havelky. A že i poté, kdy se ocitl v izolaci, snažil se pro český národ "zachránit, co se zachránit dá". Vyvrcholením pulírovacího obřadu ČT bylo tvrzení historika Tomeše, že se "k Háchovi i dnešní právní autority vracejí". Jde přece o "významného českého právníka, právního teoretika, velkého znalce veřejného práva anglického a vynikajícího soudce. Soudce, který ironií osudu vlastně stále čeká na spravedlivý soud." Amen, řekl by biskup Malý.

Pravda jde však mimo tyto polopravdy.

Nátlak na Háchu v Berlíně skutečně existoval, ale nelze říci, že by byl zdrcen koncem Česko-Slovenska. Nejen proto, že upřímně věřil v Hitlerem přislíbenou širokou autonomii, když přece -- tak to řekl -- "jsme bílé rasy" (sic!). Této loutce české konzervativní pravice v pomnichovské ČSR a posléze otevřenému přisluhovači cizí moci po většinu doby okupace, tomuto integrálnímu katolíkovi, odpůrci liberální demokracie a ctiteli Rakousko-Uherska srdce nad Masarykovou a Benešovou demokratickou republikou nepukalo. Dávno před okupací udržoval Hácha styky s Akademií pro německé právo a neskrýval obdiv k nacistické právní filozofii. Nebyl nacistou, ale "docentská klika" v jeho okolí (Jiří Havelka, Josef Kliment aj.) i on sám dovedli obhájit v teorii i praxi autoritativní režim doma, totalitní stát v Německu i -- spolu s integrálními českými katolíky -- korporativní a stavovský režim po vzoru italského fašismu. Věnce na Masarykův hrob (ale také na hroby protihráčů, ba protipólů TGM Antonína Švehly a Karla Kramáře) nekladl jako ctitel "ideálů humanitních", nýbrž jako byrokrat do morku kostí, od c. k. časů zvyklý ctít až za hrob vyšší úřední autority. Stejně puntičkářsky nakládal s aplikací práva, aniž by tento postoj změnil, když se "zákony" staly pouhým nástrojem nacistických okupantů.

Šok ze skutečnosti, že se česká "svatováclavská" státnost (považovaná svými ideology za součást "německého prostoru") stala -- navzdory Hitlerovým slibům -- pouhou hříčkou v rukách cizí moci, přivedl teprve byrokrata Háchu ke koketérii s odbojem. V něm ovšem sehrál významnější roli zhrzený konzervativec Jiří Havelka a vůbec nejvýznamnější pak šéf protektorátní vlády, generál Eliáš. Ten měl kontakty na důstojnický odboj z Obrany národa i na Beneše, kterého -- jako jeden z mála konzervativců -- skutečně respektoval. Ale netřeba zamlčovat, že tento vskutku statečný odboj vyhraněně pravicové orientace, po atentátu na Heydricha v květnu 1942 fyzicky zlikvidovaný, ztotožňoval osvobození ČSR s pouhou restitucí -- pomnichovských poměrů!

Kolaborantství Emila Háchy, jemuž se pokazil sen o vazalském "českém kurfiřství" v lůně německé "říše římské", se po heydrichiádě rozvinulo v plné kráse. Na vině nebyla jen izolace, způsobená popravami jeho spolupracovníků, nebo jeho zdravotní stav, který se výrazně zhoršil až roku 1943. Na vině byla také zbabělost byrokrata, jenž úřad hlavy státu chápal jako zasloužilý a zcela samozřejmý vrchol své úřední kariéry.

Tohle musí být -- a zejména dnes -- o Emilu Háchovi řečeno. Nevím, proč se tak nestalo...

MARTIN HEKRDLA, PRÁVO

obsah | publicistika