Havel: Čeká nás válka, nebo schůze?

Tak nevím: chystáme se na významnou mezinárodní schůzi (vrcholní představitelé NATO a Euroatlantické rady partnerství), nebo na válku? Co si má totiž člověk myslet, když se o obsahu a smyslu dotyčné schůze nedozvídá prakticky nic, ale zato je denně všemi médii bombardován zprávami o množství policistů, kteří přijedou, o autech a zbraních, které budou mít, o různých vojenských pohotovostech, o cizích stíhačkách, které budou neustále nad námi létat, o uzavřených pražských ulicích atd. atd.? Jediné, co ho napadne, je, že se zřejmě mobilizuje, protože se asi blíží nějaká válka.

Samozřejmě: dnešní svět je bohužel už takový, že i pouhé pořádání schůze, zvlášť takto významné, vyžaduje mnoho různých bezpečnostních opatření. Chápu proto, oceňuji a plně podporuji tato opatření. Ale naprosto nechápu nekonečnou žvanivost, která provází četná vyjádření o těchto přípravách. To se dotyční potřebují tak zviditelnit?

Nenapadá je, že tím tyto přípravy spíš komplikují, než by je usnadňovali, například tím, že zvolna - byť neúmyslně - zahánějí veřejnost na stranu odpůrců té schůze a jejích účastníků? Nebo snad někdo z nich skutečně v skrytu duše touží po nějaké konfrontaci a těší se na ni, a proto ji tak vytrvale ohlašuje? Nikdy při summitech NATO nebyly demonstrace. Tentokrát určitě budou, protože si je zřejmě sami vydupeme ze země. Vždyť i ten poslední a nejméně informovaný anarchista či výtržník si této mediální masáže musí povšimnout a třeba se nakonec rozhodne i on někam jít a házet kameny, byť jen proto, aby se před kamarády nejevil jako srab.

Jedno z nejabsurdnějších doporučení, které jsem zaregistroval, byla rada, aby se ta schůze, když už musí být, konala někde za městem (snad v propasti Macocha?), aby neohrožovala nevinné pokojné občany. Dosud všechny řádné summity NATO byly v hlavních městech členských zemí. Nechápu, jakým právem by mohl v případě svého napadení žádat své spojence o pomoc stát, který se bojí uvítat tyto své spojence ve svém hlavním městě!

Nebo jiná věc: účastníci všech sjezdů či zasedání, podobně jako většina živočichů, mají sklon se občas najíst. V případě takovýchto schůzek, kdy běží o každou vteřinu, probíhají jednání samozřejmě i při společných pracovních obědech a večeřích (ostatně společné jídlo je z jakýchsi důvodů po tisíciletí chápáno jako znak přátelství mezi lidmi). Tato informace přiměla ovšem jednoho břitkého novináře k sarkastické poznámce o "hodech", které tu budou mít ti mocní a kvůli nimž bude zase na dva dny omezena doprava (těch hladových?) ve městě. Uštěpačnosti tohoto druhu by byly samozřejmě jen k pousmání, kdyby velmi nebezpečně nemátly veřejnost v situaci, kdy jde opravdu o vážné věci.

Ale ke schůzi samé: konává se přibližně jednou za tři roky a vždy má rozsáhlou agendu. Teď se poprvé uskuteční v nové členské zemi aliance, to znamená za bývalou železnou oponou. Bude ve městě, kde byla kdysi zrušena Varšavská smlouva. Bude projednávat dosud největší rozšíření NATO v historii, rozšíření, které bude znamenat skutečný a definitivní pád posledních zbytků železné opony, jakož i posledních ještě odstranitelných zbytků paktu Ribbentropa s Molotovem.

Ta schůze bude přijímat zásadní rozhodnutí o tom, jak se bránit proti novým hrozbám, jako je terorismus či šíření zbraní hromadného ničení. Bude se asi nově zamýšlet nad vztahy uvnitř euroatlantického společenství i nad vztahy Západu k jiným částem světa. NATO, respektive organizace k němu přidružené, bude zkrátka v Praze nově mapovat svou identitu a své poslání v dnešním a budoucím světě. Mrzí mne, že tato veledůležitá témata jsou v médiích většinou vytlačena bezpočtem celkem nudných a stále dokola se opakujících zpráv o cvičení policistů či leštění jejich pendreků (doplňovaných stále týmiž archivními záběry z doby, kdy v Praze zasedal MMF).

Myslím, že dnes už každý český občan ví, že se tu bude konat cosi, co bude spojeno s určitým bezpečnostním rizikem. Kéž by tedy všichni, kteří dokážou odolávat masové hysterii, dokázali připomínat sobě i jiným, že tu nejde jen o riziko, ale především o šanci. Šanci dohodnout se s jinými, jak nejlépe soudobým rizikům čelit.

Autor je prezident České republiky

VÁCLAV HAVEL

obsah | publicistika