Smrt policejního šéfa nemá vysvětlení

Pražskou policejní správou obíhaly zvěsti, že na toho, kdo se pohřbu zúčastní, nebude vedení pohlížet přívětivě. Přesto Janíčkovi přátelé zaplnili velkou obřadní síň strašnického krematoria a stáli ještě venku. Salvy na počest se nekonaly. "Rodina si to nepřála," řekl náměstek policejního prezidenta Jaroslav Macháně, který byl na obřadu spolu s prezidentem Jiřím Kolářem.

Janíčkův nadřízený, ředitel pražské správy František Snopek, nezřetelně zadrmolil na Janíčkovu památku asi tři věty. Mnohé to vypovídá o atmosféře, která v pražské - a nejen pražské policii už řadu měsíců vládne. Vyvrcholila 7. únorem. Zdeněk Janíček byl nalezen mrtvý ve sklepě panelového domu, kde bydlel. V těle měl 29 bodných a 6 řezných ran a byl oběšen.

Vražda? Sebevražda? Podobné otázky se šířily nejen pražskou policejní správou jako lavina. V té chvíli ještě skoro nikdo netušil, jak drastickým způsobem oblíbený šéf zemřel. Mluvilo se "jen" o oběšení. Nebyl to už on, shodují se všichni, kdo Janíčka dobře znali, o týdnech, jež tragédii předcházely. Po zatčení jeho zástupce Zdeňka Pichlíka těsně před Vánocemi se Janíček uzavřel do sebe, byl stále více jako duchem nepřítomný.

Měl proti němu křivě vypovídat utajený svědek?

Pichlík byl Janíčkův bezprostřední podřízený. Inspekce Pichlíka spolu s policistou Petrem Šímou odvedla přímo z pracoviště v Kongresové ulici. Oba skončili ve vazbě s obviněním ze zneužití pravomoci veřejného činitele. Janíčkova manželka vypověděla, že byl dlouhé týdny před svou smrtí rozrušen a trpěl depresemi. Podle manželky byl Janíček přesvědčen, že se někdo jemu a jeho rodině chce pomstít, že on sám je odposloucháván a má informace, že proti němu bude křivě vypovídat utajený svědek.

Konkrétní údaje však Janíček nesvěřil ani rodině, ani blízkým kamarádům. To byl ostatně typický rys jeho povahy. "Nechci nikoho do ničeho tahat," byl Janíčkův argument, proč v sobě všechny pracovní problémy dusil. V průběhu ledna se však jeho stres vyhrotil natolik, že podle přátel dokonce vyhledal lékaře a nechal si předepsat uklidňující léky, konkrétně Diazepam.

Každé zazvonění mobilu ho připravovalo o nervy

Diazepam je však velmi utlumující. Janíček si proto vzal dovolenou a odjel do rodné Miroslavi, kde měl dům a nejbližší přátele.

Ani tady Janíčka, který miloval doslova víno a zpěv, nikdo nepoznával. Přátelé se ho opakovaně ptali, co mu je, vždy to však odmávl s neurčitým žertem. "Každé zazvonění mobilu ho ale připravovalo o nervy, to bylo znát," říká Janíčkův nejlepší kamarád, velitel dobrovolných hasičů v Miroslavi Václav Kondler.

Původně měl Janíček v plánu zůstat v Miroslavi ještě další týden. Během nedělního odpoledne se však zčistajasna rozhodl jinak.

"Říkal něco o tom, že si musí nechat spravit zuby, že to takhle dál nejde. Já mu říkám, tak si je nech spravit tady," vzpomíná Kondler. Rozešli se v pohodě.

A pak náhle Janíček odjel do Prahy. V pondělí ráno Janíček manželce řekl: "Mamko, mně je nějak špatně, vezmu si prášek a půjdu si lehnout."

Poslední, kdo Janíčka slyšel, byla pět minut po desáté hodině jeho manželka, s níž krátce telefonoval. Od té chvíle byl Janíčkův mobil nedostupný.

Janíčkovi se snažila dovolat i jeho dcera Zdeňka. Obě ženy žily už týdny v úzkosti, duševní stav manžela a otce byl prostě nepřehlédnutelný.

Dcera po neúspěšných pokusech zavolala matce, že se nemůže tátovi dovolat. Janíčkova manželka vyrazila nakonec domů. Probíhala byt, zvonila u sousedů, v duchu se možná na manžela trochu zlobila.

Z čiré bezmoci se nakonec vypravila do sklepa, který byl pro všechny nájemníky dvanáctipatrového paneláku - současné i bývalé policisty - společný. Byla to už zoufalá akce, protože ve sklepě nic neměli a celé roky tam nikdo z nich nevstoupil.

A právě tam, hned za zamčenou mříží, uviděla Alena Janíčková manželovo mrtvé tělo. Klíče ležely vedle Janíčka.

Klíče od mříže měli i ostatní nájemníci

Podle pitevních nálezů Janíček zemřel zhruba v poledne. Dvě hodiny poté se místo hemžilo policisty. Kromě techniků tam byl ředitel, šéfové odborů a další špičky pražské policejní správy.

Janíčkovy ostatky byly nalezeny za zamčenou mříží společného vchodu. Klíče od ní měli takřka všichni nájemníci. Druhý muž pražské policie měl sedm ran nožem na levé a pět ran na pravé straně krku, sedmnáct ran na hrudníku. Všechny rány byly v podstatě povrchní, žádná Janíčka neohrozila na životě. Nůž pocházel z jejich kuchyně.

Janíček neměl žádnou ránu na zádech, jak mylně uvedla některá média. Policie okamžitě prohledala Janíčkovo auto, do kanceláře se vypravil Útvar zvláštních činností.

Zvláštní služba odposlechy nenašla

Podle předběžných výsledků však v Janíčkově kanceláři žádné zařízení pro odposlech nebylo. Janíčkova manželka absolvovala takřka čtyřhodinový výslech. Oba Janíčkovy mobily šly samozřejmě na okamžitou expertizu.

A vypukly divoké dedukce, přiživované tím, že na Janíčkův případ bylo uvaleno absolutní informační embargo.

Měla sebevražda nějakou souvislost s kauzami, jejichž vyšetřování Janíček jako šéf dozoroval? Necelý týden před Janíčkovou smrtí dostal jeden z jeho dlouholetých přátel velice zvláštní SMS. Janíček "esemesky" rád neměl. Tahle však přišla z jeho telefonu. "Promin hodne zdravi," stálo tam.

Asi v půl šesté ráno pak Janíček volal. "Říkám si, a jéje, to asi volá ze sklípku v Miroslavi," usmívá se policista při vzpomínce na obdobné noční telefonáty z dřívějška. Jenomže tentokrát tomu tak nebylo.

"Byl to hrozně stručný telefon, omlouval se mi, já nechápal za co, byli jsme přece kamarádi a Janíček by kolegovi nikdy neuměl ublížit," vzpomíná policista.

Pak najednou Janíček řekl: "Problém bude, jak to zvládne rodina. No nic, ahoj." A Janíček náhle zavěsil. "Okamžitě jsem mu volal zpátky, aby mi vysvětlil, co myslí tím slovem TO. Jeho mobil byl však už nedostupný," dodal policista.

Kombinovaný způsob sebevraždy je možný

Způsob provedení sebevraždy byl velmi drastický, zdálo se na první pohled neuvěřitelné, že by si tolik ran Janíček způsobil sám, ještě se řezal a nakonec oběsil.

V trezoru v práci měl totiž služební zbraň. To, že si rány mohl způsobit Janíček sám, však nevylučuje bývalý šéf pražské mordparty Jiří Markovič, který ostatně Janíčka znal čtvrt století.

"Viděl jsem několik kombinovaných sebevražd, které byly zdvojené, ale dokonce i ztrojené," říká Markovič. Ani psychiatr Jan Cimický nevylučuje, že si rány způsobil Janíček sám. "Po třiatřiceti letech praxe jsem se u velmi, ale opravdu velmi těžkých melancholií setkal s tím, že se lidé jakoby trestali za to, že se ve svých očích něčím provinili," dodává Cimický, který se s Janíčkem dobře znal.

Za depresemi se mohla skrývat zhoršená cukrovka

Cimický však nepovažuje za vyloučené, že za Janíčkovými depresemi a následným zkratem může být docela prozaická příčina, a sice prudce zhoršená cukrovka.

"V souvislosti se zvýšeným stresem může dojít ke zhoršení této choroby," vysvětluje Cimický. To zase může vést k depresím. "Zažil jsem několik případů, kdy pak lidé propadli tak těžké depresi, že ji chtěli přehlušit fyzickou bolestí a zmrzačili se neuvěřitelným způsobem," říká psychiatr.