Moderní stát umírá. Zachránit ho mohou občané

Naše Česká republika se zpravidla považuje za pokračování Masarykova Československa.Není to ale tak jednoznačné.

Československo bylo vybudováno jako moderní stát své doby, především podle vzoru francouzské republiky a Spojených států. Dnes se nám to zdá být přirozené, takové - demokratické a svobodomyslné - mají přece být všechny státy, a pokud nejsou a nebyly, byla to a je buď nedokonalost, či chyba, omyl dějin. Začínáme si teprve nesměle uvědomovat, že tomu bylo naopak, že "omylem dějin", výjimkou byl právě tento evropský vynález, exportovaný pak do celého světa. Teprve tehdy se stal vzorem a normou, něčím "přirozeným".

Moderní evropský stát, vzniklý z monarchií raného novověku, si činil výlučný nárok na jednotné území, na jednotný státní národ (v ideálním případě mluvící jednou řečí) a především na jednotnou a suverénní státní moc, jež má monopol na legitimní uplatňování fyzické donucovací síly uvnitř svého území.

Tato státní moc je navenek nezávislá na právu jakýchkoliv jiných instancí. Moc tu byla všudypřítomná, už proto, že všechny evropské moderní státy vznikly tak či onak z války a svou suverenitu proto uplatňovaly ve válce jako legitimní možnosti. Byly ztělesněny především v armádě a policii. V teorii, často otevřeně protiřečící mocenské praxi, byly sice ústavně "zřízeny" svými občany (mutovanými poddanými starých monarchií), jejich skutečnými vlastníky ale byly vyhraněné elity účastnící se přímo či nepřímo na uplatňování státní moci. Teprve dodatečně byla tato moc omezována rozvíjejícími se demokratickými institucemi.

Vrcholu (fiktivní) spoluúčasti občanů dosáhl stát, když se jeho lid stal národem. Národní státy se prezentovaly jako ztělesnění více či méně mytické vůle národa, a umožňovaly tak občanům, aby se ztotožňovali s něčím více než jen s holou mocí. Odtud ovšem vedly dvě cesty, jedna k totalitnímu státu a druhá k upevnění demokratické spoluúčasti občanů na státu.

Co zahubilo moderní stát Masarykovo Československo se vydalo - na rozdíl od zbytku naší části Evropy - rozhodně druhou, demokratickou cestou. "Majitelé" moci, řídící elity, tu sice byly různé, často nevalné kvality, skutečnou oporu státu ale tvořila elita zcela jiná. Byly to, podobně jako na západě, především skupiny na dolních příčkách státní moci nebo zcela mimo ni: učitelé, četníci, drobní státní úředníci, bývalí legionáři, nebohatí literáti a umělci. Ti všichni se stali - tak jako můj a vaši dědové - uvědomělými občany státu, který bezvýhradně považovali za svůj. Občanství u nich výrazně převažovalo nad národností.

Pro tyto lidi (mezi nimi i "československé" Němce) byl tento stát "jejich" a byli pro něj ochotni pracovat i něco, nakonec i životy, obětovat. Na nich stála státnost moderního demokratického státu, ne na agrárnických statkářích, "majitelích" moci. To oni vytvářeli občanskou morálku a trvali na ní - až do hořkých konců. Tím koncem, nikdy už nenapraveným, byl Mnichov a pomnichovská druhá republika se svou zpanchartělou pseudodemokracií pokračující i po válce v "demokracii" Národní fronty. Jazýček vah se převážil na druhou, totalitární stranu. "Vítězný únor" byl jen dovršením těchto dějů. "Černí husaři" (jak se jim říkalo ve Francii) Masarykova Československa, pokud nebyli sestřeleni někde nad Británií, skončili v Jáchymově nebo také ve Svazu spisovatelů na Dobříši.

Konec to byl definitivní, protože mezitím také skončil evropský moderní stát. Nezahubilo ho (kromě jiného) paradoxně málo demokracie, nýbrž naopak více demokracie, především její nebývalé rozšíření do sociální oblasti. Evropský sociální stát skončil, vlády to ale nemohou připustit, protože jsou závislé na rozdělování dárků voličům. Stát se tak sám vmanévroval do pozice "velkého otce", distributora sociálních dávek a své občany do pozice jejich pasivních příjemců. Důvody jsou samozřejmě objektivní, současné hospodářství už nepotřebuje masy jednoduché manuální pracovní síly a zemědělství se stává zbytečným, třebaže vládami zoufale udržovaným nesmyslnými dotacemi. "Řešením" tohoto problému je ale nesystémové zbabělé strkání hlavy do písku a stále se stupňující zadlužování na úkor současné konkurenceschopnosti a života budoucích generací.

"Občani" na úrovni Grosse Stát tím přichází o své občany, protože příjemce dávek samozřejmě není aktivním, na společných záležitostech pracujícím občanem. "Majitelé" státu, obléhaní mraky lobbistů, si okolo svých postavení zřizují jakási soukromá "eseróčka" obchodující s vlivem a žijí bezstarostně od voleb k volbám. Názorně to předvedl předchozí premiér. Šokující na jeho aféře nebylo infantilní vymlouvání se, ale jeho naprosto upřímné přesvědčení, že zapletení se předsedy vlády do nejspodnějších vrstev "podnikání" je něco samozřejmého a přirozeného. Masarykovi "černí husaři" by sice strávili ledacos, nikdy ale něco tak ubohého. Občané Česka to ale spolkli bez jakýchkoliv zažívacích potíží. Nejsou prostě občany, jsou postmoderními trhovci s rajskými jablíčky nebo vyhazovači v diskotékách - na úrovni svého expremiéra. Oblibují si proto i premiéra současného. Je jejich ražení a také rozdává. Nic jiného přece od státu nečekají.

Za to vše nemůže "morální devastace", může si za to stát sám. Samozřejmě ne jenom tady v Česku, ale v celé Evropě. V minulém roce se to nad slunce jasně ukázalo ve Francii i v Nizozemsku. Řešení proto není jen tady u nás, je v celém globálním systému. Jedno ale můžeme udělat. Alespoň někteří by se mohli pokusit zachránit stát vybudovaný Masarykovými černými husary, i když to asi bude stát typově jiný, nesuverénní, "postmoderní", a možná to bude něco, co už státem nebude.

Nic z toho se ale neobejde bez skutečných občanů, bude to jejich práce a jejich zodpovědnost, když už ji "majitelé moci" nemají. Alespoň někteří se musejí znovu rozhodnout pro společnou věc, ztracenou v nekonečném ožvaňování skutečnosti jako v tekutém písku, odmítnout se smiřovat se stavem věcí a dávat to najevo.

DUŠAN TŘEŠTÍK

obsah | publicistika