Nad Tatrou se ještě neblýská

Referendum o vstupu Slovenska do EU ukončilo třináctiletý dramatický příběh země, která se dlouho po roce 1989 neuměla rozhodnout, kam chce patřit. Referendum skončilo stejně, jako před časem skončilo drama sporu zastanců svobody s Mečiarem - Slovensko vstupuje do NATO a EU a mnozí to nadšeně považují za konec slovenských dějin. Deset let, které Slovensko trávilo otázkou, zda je jeho autentickým vyjádřením Mečiar, krajinu vyčerpalo. Spor byl natolik vyhrocený, že se postupně katastrofálně snížila kritéria na politiku. Tábor "demokratů" na Slovensku rostl, ale současně se stále víc rozřeďovala jejich kvalita. Postupně se stal moderním Slovákem každý, kdo se vyslovil, že Mečiar je nemoderní.

Vyčerpávající kauza Mečiar

Platilo to nejprve pro všechny jeho nejbližší spolupracovníky, kteří od něho postupně odcházeli. Jako prvnímu bylo nesnesitelně lehko odpuštěno Milanu Kňažkovi, potom se mezi hrdiny přidal bývalý prezident Kováč, a pokračuje to dodnes, když z HZDS odcházejí další poslanci. Ale degenerace postihla i lepší část slovenské politiky. Téměř všichni si v průběhu těch deseti let vyzkoušeli, že Mečiara je možné porazit i jeho zbraněmi - lží, manipulací a populismem. Šlo to překvapivě lehko.

V roce 1998 slíbil Dzurinda dvojnásobné platy a s pomocí triků televize Markíza vyhrál volby. Ta stejná televize potom vyrobila z nomenklaturního komunisty Schustera dobrého katolíka, a ten se stal v roce 1999 "protimečiarovským" prezidentem. A aby toho nebylo málo, v roce 2002 se majitel této televize Rusko stal dokonce zakladatelem a šéfem jedné z dnešních koaličních stran. Všichni si za tu dobu osvojili, že v politice se lhát musí a krást může, jen se to nemá dělat okatě, ale radši vybranějším způsobem evropských salonů.

Garnitura, která takhle na Slovensku vznikla, je lepší než nebezpečný folklor, který tu vládl v letech 1992 až 1998. Na Slovensku se dnes neunášejí prezidentské děti, nevraždí se nepohodlní svědci státem zinscenovaného únosu, a dokonce se už začaly provádět i některé nepopulární reformy. Z černé díry střední Evropy se stala normální země, která dohnala, a v něčem dokonce předbíhá svoje okolí. A spolu s nimi vstupuje do západních společenství.

Referendum: laciný trumf

Jenže stín, který dopadl i na referendum, není možné přehlédnout. Nevyhnutelnost cesty země na Západ se stala laciným trumfem slovenských demokratů v jejich sporu s HZDS. Nebylo třeba se namáhat tvorbou programu, vůbec nic nebylo potřeba vysvětlovat - pokud někomu šlo o budoucnost jeho dětí, musel přece být pro EU, a tím i pro ně, bojovníky s Mečiarem, kteří se stali garancí západní integrace. Neslyšeli jsme, co si pod EU slovenští politici představují, neupozorňovalo se na spor parlamentní demokracie s tvorbou norem v Bruselu, a už vůbec nikoho nezajímalo, že právě EU je vítězným teritoriem socialistů s jejich světem kvót, dotací a "vyrovnávání sociálních rozdílů". EU se na Slovensku stala vysněnou metou - a ve snech neexistuje různý pohled. "Pomohlo" samozřejmě i to, že evropští politici celé ty roky odmítali Mečiara, takže EU se stala v myslích slovenské prozápadní elity vítanou pojistkou před možností selhání vlastní země. EU měla Slovensko ochránit před sebou samým.

Když přišlo "osudové" referendum, už neexistovala ani diskuse, ale ani jakýkoliv politický spor, protože pro vstup se nakonec vyslovili i komunisté, odboráři a samozřejmě Mečiar. Nastala natolik nudná jednota, že navzdory masivnímu porušovaní volebního moratoria politiky i médii, kteří hystericky vyzývali lid k účasti na referendu ještě i hodinu před jeho skončením, přišlo k urnám jen o dvě procenta víc lidí, než bylo potřeba pro jeho platnost. A stalo se něco ještě zajímavějšího - referenda o "moderní budoucnosti Slovenska" se zúčastnili nejvíce starší lidé, kteří uvěřili propagandě, že EU sama o sobě přinese všem lepší budoucnost. Hlasování naopak ignorovala velká část mladé moderní generace, která už nevyrostla v komunismu, takže má k státům, jejich strukturám a propagandě méně důvěřivý vztah. Z perspektivy EU, která byla dlouholetým trumfem pravicové vlády, se tedy nakonec stala vidina plná levicových snů a očekávání.

Slovensko přestává být po deseti letech svou samostatností problémem střední Evropy. Byl to těžký boj, který je po tomto víkendu u konce. Země však zaplatila velmi vysokou cenu - její demokratická elita v únavném sporu s Mečiarem zdegenerovala a na skutečný spor o místo Slovenska v Evropě se stále jen čeká.

(Autor je šéfredaktorem slovenského týdeníku Domino fórum)