Bude to poslední tečka za sovětskou okupací?

Ti, jimž vojáci okupující v roce 1968 Československo zastřelili blízké, se zřejmě dočkají odškodnění. Peníze dostanou také zranění a ženy, které sovětští vojáci znásilnili, a to nejen během srpnových dnů roku 1968, ale až do samého konce sovětské okupace v roce 1991. Poslanecký návrh zákona, jenž přes odpor vlády prošel na sklonku roku druhým čtením, má velkou šanci na přijetí.

Vládu ČSSR již 9. září 1968 Veřejná bezpečnost informovala, že v důsledku invaze vojsk Varšavské smlouvy bylo usmrceno 72 osob, těžce zraněno 266 a lehce zraněno 436 osob. Nejčastěji přímou střelbou nebo střelbou do vzduchu, kdy byli zasaženi lidé za okny, na balkónech, lodžiích či terasách. Největší počet usmrcených a zraněných na jednom místě hlásila Praha (dále pak Liberec, Brno, Bratislava a Košice).

U budovy Československého rozhlasu zastřelili tři lidi. Dvanáct lidí usmrtil výbuch munice, dva lidé vyskočili v panice a strachu z oken vyšších pater. Zraněno a hospitalizováno bylo v Praze celkem 52 osob. Druhou velkou skupinu československých občanů usmrtila a zranila vozidla cizích vojsk. Tanky či obrněné transportéry vytlačovaly osobní automobily ze silnice nebo je záměrně demolovaly a úmyslně ničily. Zpráva Veřejné bezpečnosti dále uváděla: "Zasahováním do práv čs. orgánů je především skutečnost, že příslušníci vojsk Varšavské smlouvy zadrželi a internovali některé čs. občany. Podle dostupných údajů bylo jen do 3. září zadrženo 172 osob." Zbraně byly nejčastěji použity při projevech nesouhlasu občanů s přítomností cizích vojsk, při psaní hesel a vylepování plakátů. Mnohdy však vojáci na československé občany stříleli bez zjevného motivu. Ani v jednom případě nebylo zjištěno, že by usmrcené nebo zraněné osoby použily proti cizím vojskům zbraně nebo byly alespoň ozbrojeny.

Vraždili opilí vojáci

Počet mrtvých a raněných narůstal do konce roku 1968 každým týdnem. Dne 17. září 1968 zpracovala Generální prokuratura dodatek, který uváděl, že počet mrtvých se od 3. září 1968 zvýšil o 10 osob. "Ing. Pavel Davídek byl u Uhříněvsi ve svém automobilu přejet sovětským tankem. Dělník Václav Baloun byl v Haklových Dvorech zastřelen sovětskou strážní službou, protože prý neuposlechl výzvy, aby zůstal stát. Pět osob bylo zabito bezohledným jednáním příslušníků cizích vojsk. Ve Velemíně zastřelil opilý sovětský důstojník Ondreje Oprendeka. V Prasníku, okr. Trnava, byl sovětským důstojníkem zastřelen Ján Petrucha.

Jedna osoba byla usmrcena při dopravní nehodě a jeden občan zemřel na následky předchozího těžkého zranění." Do 28. září bylo usmrceno dalších 12 osob. Do 18. října byly zmařeny životy dalších šesti lidí. Mezi důvody zabití či zranění teď již převažovalo svévolné použití zbraní pod vlivem alkoholu při sporech s československými občany odmítajícími přítomnost cizích vojáků na území své re publiky. Zejména v Praze se vyskytly případy fyzického násilí proti občanům buď přímo na místě zadržení, nebo v objektech velitelství sovětských vojsk. Stále se opakovaly i dopravní nehody - v naprosté většině byli viníky sovětští vojáci, pouze ve třech případech vojáci polské armády. Snad poslední relevantní úřední dokument představuje souhrnná zpráva z poloviny prosince 1968.

Hlavní správa Veřejné bezpečnosti zde uváděla, že příslušníci vojsk Varšavské smlouvy se na území ČSSR v době do 17. prosince 1968 dopustili minimálně ve 2092 případech protiprávního jednání. Mimo jiné šestnácti případů násilného jednání, čtyř případů pohlavního zneužití, třinácti případů znásilnění a osmasedmdesáti krádeží vloupáním.

Smrt v letech normalizace

Nejméně známé jsou oběti sovětských vojsk z let 1969 až 1989, respektive 1991. Lidé umírali při výjezdech techniky v průběhu vojenských cvičení, škody vznikaly při bezohledném nahánění sovětských zběhů či trestných činech sovětských vojáků. Z torzovitých údajů federálního ministerstva vnitra - materiály příslušného vládního zmocněnce byly nepřístupné - například vyplývá, že jen v roce 1975 zahynuly na Slovensku při střetu se sovětskými vojenskými vozidly dvě osoby, jedna byla těžce a dvě lehce zraněny. Na české straně je pak známa zejména tragická smrt čtyřletého Tomáška, šestileté Pavlínky a jejich matky v obci Břichotín na Olomoucku 3. dubna 1981.

Směšné odškodnění

V květnu 1991, ve chvíli, kdy vrcholil odsun sovětských vojsk, vyčíslila vláda ČSFR své finanční požadavky za újmy "na zdraví čs. občanů způsobené činností sovětských vojsk". Avšak pouze za období do 10. října 1968! A požadovala navíc jen směšných 30,5 miliónu korun! (Někteří z poškozených se tak dočkali alespoň nějakého odškodnění - například Pavel Tomek, těžce zraněný 17. října 1968 v Písku sovětským automobilem, obdržel v roce 1992 65 000 korun.) Přesto současná, Špidlova vláda proti zákonu navrženému skupinou poslanců argumentovala: ať platí strana, která tyto odsouzeníhodné skutky spáchala. Vznáší ale někdo z české strany tyto oprávněné požadavky?

Snaží se někdo napravit zjevně měkký a zahanbující postup československé strany z počátku devadesátých let? (Je zřejmé, že pro federální vládu byl tehdy absolutní prioritou odsun, který nechtěla nijak komplikovat dodatečnými požadavky.) Je také třeba připomenout, že krev těchto obětí padá i na současnými soudy nepotrestané vlastizrádce (a jejich normalizační nohsledy), již Sověty pozvali.

Čas satisfakce

Oběti sovětské okupace jsou stále citlivým tématem. Někteří pozůstalí se i nadále bojí o tragických osudech svých příbuzných veřejně mluvit. Dosud nebyl zpracován ani přesný přehled mrtvých či trvale postižených. Je proto čas zřetelně a jasně tyto tragické oběti - děti, matky, otce, neangažované občany, ale i příslušníky Československé lidové armády a paradoxně dokonce i Státní bezpečnosti - označit, zařadit je na čestné místo mezi tisíce dalších obětí euroasijského komunismu.

Zpráva prokuratury z 29. října 1968 shrnovala případy usmrcených i zraněných. Kromě údajů o mrtvých v Liberci (šest osob), v Praze u budovy Čs. rozhlasu (15) a Košicích (šest) zpráva evidovala zastřelené Viliama Bednára na silnici Líčeň-Ochoz, okres Brno-venkov, Jána Holíka a Danu Košanovou v Bratislavě na Šafárikově náměstí, Stanislava Siváka v Bratislavě na Štúrově ulici, Jozefa Bonka v Popradu, Michala Hamráda a Jozefa Kolesára v Košicích, Rudolfa Gavorníka v Detvě (vše 11.8.1968), Petra Legnera na Gottwaldově náměstí v Bratislavě (22. 8. 968), Josefa Boháče na Vojáčkově náměstí v Prostějově, Martu Říhovskou na náměstí 9. května v Prostějově, Ladislava Langa Prostějově (a dva další občany bez upřesnění jména), Ilju Sušánkovou Bučovicích (vše 25. 8.1968), Marii Charouskovou, zastřelenou v Praze na Klárově (26. 8.1968), Bohumila Soukupa na silnici Vimperk-Kvilda (5.9.1968), Jaroslava Veselého a Zdeňku Klimešovou v Jičíně (8. 9. 1968), Miroslava Beránka v Praze v Opletalově ulici (10. 9.1968), Ondřeje Oprendeka v obci Velením, okres Litoměřice (12. 9.1968), Františka Kluce, zabitého u obce Němčice (25. 9.1968). Druhá část zprávy uváděla zemřelé a zraněné během dopravních nehod - Boženu Veselou a Josefa Bulíka v obci Dolní Královice (21. 8. 968), Františka Nováka v katastru obce Sulice (24. 8.1968), Jaroslava Pánika na křižovatce Lhotice-Hluboká nad Vltavou (28. 8.1968), Eduarda Netušila v katastru obce České Budějovice-Rožnov (30. 8. 1968), Pavla Davídka na silnici za Uhříněvsí (10. 9.1968), Helenu Mitkovou (8.10.1968) a Dominika Teplana v obci Hul, okres Nové Zámky (12.10.1968).

PAVEL ŽÁČEK, REFLEX

obsah | publicistika