O Kokořín chce pečovat

"Ne, ne, ne, v žádném případě, rodinné stříbro se prosím neprodává, na shledanou," odmítá důrazně už poněkolikáté čtyřiašedesátiletý Jarmil Špaček a pokládá telefon. Rodinným stříbrem, o němž mluvil, je hrad Kokořín. Okresní soud v Mělníku minulý týden rozhodl, že stát má tuto národní kulturní památku Špačkově rodině vrátit. Jaký je nový "hradní pán"?

Kdyby realitní makléři poznali tohoto muže s neobvyklým křestním jménem i neobvyklým majetkem blíže, pochopili by, že jejich snaha koupit od něho hrad je opravdu marná. "Jsem z rozhodnutí soudu šťastný," říká nový majitel Kokořína, hradu, který v roce 1894 řádně koupil jeho pradědeček Václav Špaček, šlechtic ze Starburgu. Jarmila Špačka také těší, že jeho vítězná bitva o Kokořín, dnes jeden z nejnavštěvovanějších českých hradů, pomůže i jiným restituentům. Ústavní soud totiž díky jeho vytrvalosti zrušil zákaz vracet majetek, který byl na seznamu národních kulturních památek - šanci získat zpět svůj rodový majetek tak nyní mají i další, dosud neúspěšní potomci české šlechty.

Lehnout si v lese a jen tak koukat...

Jarmil Špaček vůbec nepřipomíná potomka šlechtického rodu, který má šlechtický titul dokonce zapsán v rodném listu, a už vůbec ne bohatého restituenta. Už čtyři roky starostuje třem vesnicím z malé místnosti obecního úřadu v obci Jestřebice, vzdálené pouhých pár kilometrů od jeho hradu.

Na obrazovce postaršího počítače v kanceláři úřadu plují ryby, na stole leží kalendář se zvířaty a stěnu zdobí kalendář opět s motivem přírody. Pan starosta chodí takřka stále v mysliveckých barvách a ze všeho nejraději mluví o přírodě, o zvířatech a o šestisethektarovém lese, který rodina získala už před deseti lety. "Když je hezky, není nic krásnějšího než si lehnout v lese na jehličí a jen tak koukat. Nebo si sednout večír dvě hodinky na posed a pozorovat okolí. To si hned vypucujete hlavu," povídá.

Na takovou selanku však nyní Jarmilu Špačkovi moc času nezbývá. Na velký les je takřka sám, sám sobě je tak šéfem, lesníkem, dřevorubcem, hajným i účetním. "Starat se o les mě baví. Vstávám velmi brzy a jdu do lesa," říká a dlouze se rozpovídá o správě lesa. "Kdybych nemusel, nejraději bych v lese vůbec nekácel," přiznává.

Třicet let v dolech

Jarmil Špaček se narodil v roce 1942 v Kokoříně. O svých předcích toho však mnoho neví. Dnes ho to mrzí, ale na pátrání neměl v minulosti čas. Celý život tvrdě pracoval. A i kdyby se o historii svého rodu zajímal, neměl by to snadné. Spoustu rodinných dokumentů totiž spálila komunistická Státní bezpečnost, když na začátku padesátých let minulého století přišla jeho otce jako svého ideologického nepřítele zatknout.

"Otec zůstal ve vězení dva roky, dostal tuberkulózu a po návratu brzy zemřel," vzpomíná syn a líčí, jak mu tehdy příbuzní z Chile poslali narychlo letadlem nedostatkové léky, které mohly otci zachránit život. "Poslali je včas, ale vůbec se k němu nedostaly," dodává smutně.

Maminka prožila na Kokořínsku celý život. Dlouho chodila po vesnici jako poštovní doručovatelka a na hrad se mohla podívat maximálně jako návštěvnice.

Jarmil Špaček opustil Kokořínsko hned po základní škole. V Litoměřicích se vyučil zahradníkem a šel se starat o zeleň do pražské psychiatrické léčebny v Bohnicích. Za necelých tisíc korun hrubého měsíčně. Přestože ho zahradničení bavilo, vyrazil záhy za lepším výdělkem na sever, na Mostecko do Severočeských uhelných dolů. Nakonec tu zůstal třicet let. Moc pestrý život to nebyl, většinu času strávil v dole, a když vyšlo nějaké volno, utíkal -jak jinak - na zahrádku.

Se šlechtici na pivo

Zlom nastal s pádem minulého režimu. Soudy vrátily Špačkovi a jeho příbuzným lesy, a tak se na Kokořínsko vrátil. Rok pendloval každý třetí den mezi Mostem a Kokořínem a nakonec se rozhodl požádat v dolech o odchod do předčasného důchodu.

"Jenže mně to špatně spočítali, a když jsem skončil, oznámili mi, že do potřebných odsloužených let mi chybí třicet dnů," podotýká a kupodivu se na bývalého zaměstnavatele ani nezlobí. Na živnostenský list začal dělat v lese dřevorubce.

"Bylo to zvláštní. Najednou jsem potkával spolužáky, se kterými jsem se strašně dlouho neviděl, občas jsme se nemohli ani poznat," vzpomíná. A s úsměvem vypráví, jak ho občas kamarádi oslovují "pane hrabě" a on jim vysvětluje, že žádný hrabě není. Hrabě opravdu není, ale přece jen má k starým českým rodům blízko a jejich potomky obdivuje.

"Když jsem byl ještě v Praze, tak jsme třeba se Kašparem Šternberků nebo s Václavem Bartoněm z Dobenína chodili na pivo do Klášterní vinárny," vypráví a zdůrazňuje, jak se mu líbí, že na sobě svůj původ nedávali znát. "Nesnáším takové ty typy lidí, kteří přišli za poslední roky nějak k majetku, a když si poroučejí pití, tak křičí, že když whisky, tak jedině dvanáctiletou. To by mě vzal čert!" rozčiluje se. S dojetím vzpomíná také na hraběte Vratislava, se kterým se často potkával. "Pan hrabě jezdil celý život na svém panství s koňmi, dlouho s nimi tahal i dříví z lesa. Ale už od pohledu to byl pan Někdo, chůzí, mluvením, vším, ani čtyřicet let u koní ho nezdevastovalo."

O majetek se nehádáme

I když vrácený majetek patří různým dílem hned devíti lidem, on je zcela jistě tím nejdůležitějším. Alespoň, pokud jde o správu majetku a právnické bitvy u soudů.

Vyznat se v rozvětvené rodině Špačků není snadné, ale jednoduše lze říci, že dědění historického majetku vychází z dědického řízení po dědečkovi Janovi, který zemřel v roce 1945. Tento muž měl jednu dceru a dva syny - jedním z nich byl otec Jarmila, druhý odešel za moře. Jarmilův otec měl pět dětí, jeho bratrovi se v cizině narodily dvě dcery, které nyní žijí v Chile. Obě jsou nemocné a do Česka už nejezdí, místo nich však na Kokořínsko zajíždějí jejich manželé.

"Žádné problémy mezi námi v rodině nejsou, rozumíme si," odmítá Jarmil Špaček otázky, jestli mezi tolika příbuznými nedochází ke sporům o majetek. Naopak, na setkání s nimi a společné vycházky na hřiby se vždycky těší.

Mezi lidmi v okolí Kokořína se však mluví o tom, že se rodina nedokázala shodnout, jak naložit se zchátralým hotelem Dolina v podhradí, který Špačkovi v restitucích získali. "V žádném případě to není naše chyba. Už za minulého režimu celý hotel chátral. A než nám ho stát vrátil, jeho stav se ještě více zhoršil," prohlašuje "správce" Špaček.

Pradědeček Václav vydělal na přepravě pošty

Jak se vlastně začala psát historie rodu na Kokořínsku? Šlechtický titul Špaček ze Starburgu (tedy v překladu z němčiny Špačkův hrad) získal už pradědeček Václav. Za co ho dostal, není úplně jasné. Snad za věrné služby císaři pánu.

Po něm vstoupil na scénu dědeček Jan, podnikavý člověk, který svůj majetek rozmnožil půjčováním koní pro pražskou poštu. Těžko říci, co mu běželo hlavou, když v roce 1894 na Kokořínsko přijel. Jisté je, že hrad ho musel velmi lákat, když mu nevadilo, že v té době šlo doslova o ruinu, na kterou se nedalo ani dostat. Přesto ji koupil. V roce 1911 se Jan pustil do opravdu rozsáhlé rekonstrukce, takové, kterou by nynější památkáři téměř jistě nepovolili. Vždyť hrad, postavený původně v roce 1320 pravděpodobně jedním z nejmocnějších tehdejších pánů v Čechách, Hynkem Berkou z Dubé, dosti zásadně změnil. Postavil tak novodobý "středověký" hrad s neporušeným cimbuřím, palácem a věží, které se na skutečných středověkých hradech téměř nikde nezachovaly.

"Myslím, že děda i praděda byli velcí lidumilové a vlastenci," míní Jarmil Špaček. A zřejmě má pravdu. Například v Kokoříně je škola, kterou jeho děda Jan nechal postavit pro chudé děti. Velkorysý byl i v jiném případě - celou pozůstalost malíře Brožíka, kterou koupil v Paříži, věnoval Národní galerii.

Na pokračování rodinné tradice velmi záleží i Jarmilu Špačkovi. Není proto divu, že mu snad nejvíce vadí otázka, jestli rodina Kokořín neprodá. "To mě dokáže nejvíc rozčilit. Kokořína se nechceme zbavit, budeme o něj pečovat, i když to bude náročné," slibuje.