Na ztraceném jezeře

Na chatě na Lost Lake našel Ferdinand Peroutka místo, kde mohl snít

Jaký byl Peroutka jako člověk? Podle přátel byl v posledních letech nejšťastnější na chatě u jezera Lost Lake na sever od New Yorku. Jedním z posledních pamětníků tehdejších časů je Zdenek Slouka.

Toho pozdního sobotního odpoledne, snad někdy uprostřed září 1968 - znavené slunce přece jen ještě vlídně hřálo - na předloktí Ferdinanda Perouky usedla vážka. Mohla to být calopteryx virgo nebo libellula depressa, ale nejspíše to byla aeschna cyanea, nebyla-li to rovnou anax imperator, šla tak krásně, stříbrně do modra.

Peroutka nepohnul rukou. Naklonil se, aby si ji lépe prohlédl, brýle právě neměl a oči mu asi tak docela nesloužily ani po operaci.

"Doma se jim říkalo šidlo," řekl Peroutka po chvíli. Naklonil se ještě blíž a prohlížel si průsvitná, jemně vykrajkovaná křídla. "Taková krása a tak krátký život... Pročpak se jim asi doma říká šidlo?"

Plaché vážky

Vážka se vznesla, zaleskla se v zapadajícím slunci a zmizela nám z očí dolů ke ztracenému jezeru. Seděli jsme na kamenné terase před Peroutkovou chatou, pod námi zelená stráň dolů k vodé, uprostřed nezkrotný pruh divokých růží, ještě na nich bylo pár květů. Z chaty bylo slyšet hlas Slávinky, asi se zastavil někdo od Winů z protějších břehu. Myslel jsem, že příští den k Peroutkům přijedou z New Yorku doktor Karel Steinbach, kterému říkali Kadelík, Jan Stránský, kdovíkdo ještě, zvlášť po tom srpnu se to dalo očekávat, ale tento podvečer byl tichý. Zítra se bude mluvit o srpnu. Nevyhnutelně. A taky jsem si myslel, že se Peroutka k té tak tíživé situaci vrátí i teď, když vážka už odletěla.

"Doma jsou ta šidla jemnější, menší, a taky dost plachá, proti těmhle americkým. A taky jsou modřejší," řekl po chvíli. Z chaty vyběhla malá bílá Pixie a vyskočila si Peroutkovi na klín. Po mně se nedívala moc přátelsky, snad od doby, co jsem neprozřetelně řekl, že psi nemají duši. Tím jsem si to dost pošlapal nejen u Pixie, ale i u Slávinky a snad nejvíc u pana Peroutky. V některých věcech byl nesmiřitelný. Ale toho podvečera, poté co odletěla americká anax imperator, ne dosti jemná, poněkud drzá a rozhodně ne zcela dostatečně modrá, Peroutka mi chvíli povídal o lesích kolem Rangeley a ve státě Maine, kam někdy jezdíval.

Říkal mi, že jsou to lesy, ve kterých se dá chodit, jen tak, docela vlídně. V pravou dobu se to jen modrá borůvkami. A těch jahod začátkem léta, i truskavce se najdou, a maliny, a ostružiny. Houby? Hříby, janci, všechno, Američané se divokých hub bojí, nesbírají je. A jehličí tak voní. A všude potkáte srnčí rodinky, podívají se na vás a beze spěchu poodejdou. O plameňácích se pan Peroutka slovem nezmínil, dokonce ani o losech, černých a obrovských, větších než kůň, a co jich tam jen bylo, kolem zadních okrajových vod jezera Rangeley a hned vedle na březích jezera Mooselookmégantic. Oni ti plameňáci a losi panu Peroutkovi asi nějak nezapadli do jeho obrazu. Rušili. Snad je přehlédl.

Když jsem se lesní stezkou kolem břehů Ztraceného jezera vracel ke své chatě, musel jsem znovu přemýšlet o tomto Ferdinandu Peroutkovi, tak jiném, než jak jsem ho znal ve třech poválečných letech jako šéfredaktora Svobodných novin a Dnešku v Praze a občas v Brně, později po mnoho let v New Yorku jako ředitele a šéfredaktora československého oddělení Rádia Svobodná Evropa - analytického realistu, pronikavého pozorovatele politických a spoločenských dějů, břitkého debatéra, často až nepříjemně břitkého, jak už bývají lidé, kteří vám ukazují skutečnost, kterou za nic na světě nechcete vidět.

Myslím, že na ztraceném jezeře se Ferdinand Peroutka nejvíce vyjevoval ve své nejlidštější podobě, nejen jiným, snad i sám sobě. Bylo to místo jen pár desítek kilometrů na sever od New Yorku, nebyla tu Amerika. byl tu svět, který si člověk mohl utvářet sám pro sebe, zaplňovat jej čímkoliv, i starými přáteli nebo stříbřitě modravými šidly, co udržovalo kontinuitu s oním jiným světem, v onu dobu ztraceným a zapovězeným, a přece od Ztraceného jezera o tolik bližším než Manhattan a nikdy nezapomenutým.

Post skriptum

Jsou to podivné věci. Nějaký ten rok po onom tichém podvečeru u Peroutkovy chaty jsem zajel do Rangeley ve státu Maine, kam Peroutkovi občas jezdili, a bylo to tak - borůvky, jahody, houby, srny, losů jsem si taky moc nevšímal - a koupil jsem kus lesa na březích Mooselookmégantic Lake. A můj syn Mark, narozený v New Yorku, který jako šestiletý kluk sbíral kolem Ztraceného jezera shnilá divoká jablka a leklé ryby pro Peroutkovy záhonky - o ceně kolem deseti centů za kbelík s ním Peroutka tvrdě vyjednával skoro hodinu - má nyní na Ztraceném jezeře vlastní chatu a v Peroutkovic chatě své blízké přátele. Ale po Ferdinandu Peroutkovi asi zůstaly i jiné stopy.