1989: Nešlo o revoluci

Obecně je přijímána teze o jakési zákulisní dohodě s komunisty, píše Pavel Žáček v článku o tom, že o 17. listopadu toho stále dost nevíme (MFD, 15. 11.). Rozmazané slovo "obecně", alibistické pasivum "je přijímána", vágní náznak "jakási dohoda" - z takového matného materiálu je složena celá klíčová věta. A kdo za to může? "Mlčí bývalý disent…"

O čem má disent promluvit, když žádná "jakási" zákulisní dohoda neexistovala? Nebylo žádné spiknutí. Na druhé straně nebyla ani revoluce. Dnes se ujímá slovo osvědčené za první Československé republiky: "převrat" (o 28. říjnu 1918). Není však i toto slovo příliš silné?

Už dva měsíce po "převratu" jsem jako představitel OF řekl do televizní kamery, že o žádnou revoluci nešlo, tedy ani o sametovou (to je ostatně protimluv). Prostě to vzdali a celý problém byl v tom, že týmy OF, jednající s představiteli moci, se o tom, že moc to vzdala, ujišťovaly až postupně. Byli jsme pro jistotu zprvu hodně opatrní, nikoli smířliví.

Poptávka po revoluci

Jenže poptávka je po něčem jiném: jedni vyžadují prostě "revoluci", trvají na ní, protože v těch dnech konečně překonali sami sebe a sešli z chodníku do ulic a na náměstí. Druzí si naopak za každou cenu přejí spiknutí, "zákulisní dohodu". To aby si ospravedlnili svoji pasivitu předtím i potom.

Nikdo nepřijímá rád poměrně střízlivou skutečnost, že po gorbačovovské glasnosti, po Polácích, Maďarech, východních Němcích a po Bulharech jsme až jako předposlední ze zemí sovětského bloku přiměli k rezignaci naše ve skutečnosti už rezignovavší papaláše. A že to byla už jen třetí garnitura. Ukazuje se, že ani Pavel Žáček to nepřijímá rád. Tato skutečnost je vskutku nejméně zajímavá a nejméně odpovídá představám, které bychom o sobě rádi měli. Protože pak totiž nelze nepoložit otázku: A nešlo pokusit se o změnu už dříve? Pak by možná skutečně mohlo být zrno odděleno od plev, pak by to snad opravdu mohl být očistný proces, celospolečenská katarze.

Žáček možná jen provokuje. Ve skutečnosti tuší, jak to bylo. Na jiném místě článku to připouští: "Bojíme se možná zjištění, že na jiný postup než ten, který byl zvolen v listopadových a prosincových dnech roku 1989 … československá společnost prostě neměla. ... Jak již dnes všichni víme, komunismus byl v našich myslích více, než jsme si byli ochotni připustit."

Jen něco o tehdejší roli disentu, který "mlčí". Ví se o tom, že za minulého režimu pořád proti něčemu protestoval, ale to byla jen desetina jeho práce. Charta 77 především systematicky analyzovala a dostupnými prostředky publikovala (nejednou ve spolupráci s lidmi ze "struktur") stránky života společnosti a vydávala je jako "Dokumenty Charty 77". Disent tak měl nejpřesnější a nejúplnější představu o tom, jak na tom doopravdy jsme a co můžeme od eventuálních mocenských změn čekat.

Právě disidenti nejméně podléhali polistopadovým vlnám rozčarování a jakobínskému hledání nepřítele ve vlastních řadách. Kdo to brzdí? Kde je nepřítel skryt? Není třeba ještě jedné revoluce? Disidenti si nepotřebovali vymýšlet spiknutí, neměli iluze ani o své připravenosti ujmout se mocenských rolí. Byli nejstřízlivější ze všech. Proto byl přechod moci tak klidný - ne pro nějakou jejich apriorní smířlivost s lidmi režimu, ani proto, že bylo třeba dodržovat "dohodu".

Na víc jsme neměli

Je mi to líto, ale na víc jsme asi opravdu neměli. Dvacet let normalizace poškodilo společnost víc než krutá doba konce čtyřicátých a začátku padesátých let. Protože jsme v ní žili a vesměs ve zdraví (a nikoli v bídě) ji přežili, nechce se nám k těm dvěma dekádám příliš vracet. Je to docela pochopitelné.

Historik by z toho neměl dělat tajenku, která zůstává údajně kvůli "mlčení disentu" prázdná. Pokud jde o 17. listopad, zanechme všech nadějí: nic tam není. Jsme tam jenom my, takoví, jací jsme byli na konci času normalizace.

K posledním iluzím stále ještě patří naděje, že se nakonec přece jen podaří odhalit "jakési" spiknutí, které by dokázalo, že režim byl silnější, než ve skutečnosti byl. Že se pokoušel o nějakou vážnou mocenskou hru, že byl organizátorem ústupového manévru z politických na ekonomické pozice. Že byl zkrátka něčím víc než shnilou stodolou, do které stačilo opřít se ramenem.

Autor je předsedou Senátu PČR

PETR PITHART

obsah | publicistika