Kdyby Přemyslovci nevymřeli

Pokud by Václav III. nebyl zavražděn, české země by čekal rozkvět, po kterém by ale stejně následoval úpadek. Historik Milan Nodl přináší alternativní pohled na středověké Čechy.

Včera uplynulo 700 let od zavraždění Václava III., čímž "po meči" vymřeli Přemyslovci. Ale co kdyby Václav útok přežil? Na to může odpovědět kontrafaktuální historie, která si v posledních letech získala velkou oblibuVečer 4. srpna 1306, "oděn jen v košili a plášť", zůstal král Václav III. v domě olomouckého děkana o samotě. Jistě tehdy přemítal o polském tažení, na nějž se přes odpor české šlechty vydal, a jistě ho ani nenapadlo, že tikají poslední minuty jeho krátkého pozemského života. Z ničeho nic se totiž do jeho komnat vřítil neznámý útočník a smrtelně ho třikrát bodnul. Soudobí kronikáři, v závislosti na tom, pro koho své vždy propagandistické texty psali, obviňovali z úkladné vraždy buď nespokojenou českou šlechtu, římského krále Albrechta Habsburského, nebo stoupence pretendenta polské koruny Vladislava Lokýtka.

V jednom se ale shodli všichni. Vyhasnutím přemyslovského rodu bylo české království uvrženo do zmatků, do dlouhotrvajících střetů mezi znepřátelenými šlechtickými frakcemi, jež v konečném důsledku vedly jak k oslabení panovnické moci, tak k poklesu českého království jako takového. Ztracený lesk mu podle nich a podle dnešních historiků vrátil až císař Karel IV., který se k přemyslovské tradici hrdě hlásil a který na svém spříznění s tímto po čtyři staletí v Čechách a na Moravě vládnoucím rodem založil i sakrální a symbolickou legitimizaci své vlády. Stačilo však málo a vše se mohlo sběhnout úplně jinak. Pokusme se s lehkou nadsázkou zamyslet nad tím, co by stalo, kdyby Václavův vrah nemířil přesně a kdyby olomoucký 4. srpen nebyl posledním dnem přemyslovské dynastie.

Alternativní dějiny

Nezřídka se stává, že mladé silné tělo může přežít i víc než tři bodnutí. A Václav III. byl zdravý muž, v rozpuku sil, který na rozdíl od svého otce netrpěl bázlivostí a duševním neklidem. V onen osudný olomoucký den měl ale především štěstí, velké štěstí, protože všechny tři rány jen o vlásek minuly srdce a životu nezbytné tepny a uvízly v měkké tkáni. I když při útoku ztratil mnoho krve, přesto se během několika dní zotavil natolik, aby mohl zahájit vyšetřování.

Konrád z Botenštejna byl pouhou figurkou, jíž se Václavovi nepřátelé pokusili králi podstrčit. Zavraždit krále, jak to kdysi učinil kníže Boleslav, se neodvážili. Německé stopě, spojené s Konrádem, král ale vůbec nevěřil. Právě naopak, považoval téměř za jisté, že v pozadí pokusu o vraždu stála domácí šlechta. V danou chvíli se prozíravě rozhodl pozastavit polské tažení a s chladnou hlavou vyřešit domácí spory. Obdobně jako jeho otec se obrátil pro radu k cisterciáckým opatům, kteří přišli s originálním řešením.

Vnastalé situaci šlechtici podezřívali jeden druhého. Dobře si totiž pamatovali, jak se potajmu scházeli na svých hradech a přemítali nad tím, jak si podvázat krále, který se stále víc vymaňoval z područí mladých hejsků a který si den ode dne více uvědomoval, že panovník by měl spíše vládnout než se do hluboké noci opíjet rýnským. Strach šlechtě svazoval ruce, protože téměř každý urozenec cítil na pokusu o vraždu svou vinu. S rukama v klíně a s napětím šlechtici čekali, co král udělá.

Na radu cisterciáckých opatů Václav III. proti šlechtě zakročil velmi tvrdě. Nesáhl jí na hrdla a statky, ale zásadním způsobem omezil její práva. Ze zbraslavského archivu byl vytažen návrh zemského zákoníku, který se Václavův otec nedovážil šlechticům ani předložit. Psané právo mělo spoutat nálady a svévoli mocných aristokratů a napříště mělo upravit i rozdělení moci mezi panovníka a rodící se stavy. Král měl podle zemského zákoníku, který začal být v pozdějších letech nazýván Constitutio bohemica, právo svolávat zemskou hotovost nejen na obranu země, ale rovněž při vojenských taženích, jež měla sloužit k posílení královského majestátu a ke zvýšení lesku a moci svatováclavské koruny.

Tíživou finanční situaci, kterou Václav III. zdědil po svém otci, jenž královskou pokladnu zadlužil v souvislosti s okázalou, avšak ne zcela domyšlenou mincovní reformou, vyřešil bravurním způsobem. Doposud jen nahodile vypisovanou zemskou berni změnil v pravidelný, každoroční poplatek z veškerého movitého majetku v zemi, jenž byl "navěky", jak bylo ve středověku zvykem, stanoven na jeden groš z kopy grošů zdaňovaného majetku. Svými finančníky zároveň nechal narychlo ocenit majetek svých klášterů a královských měst a uložil jim vedle berně generální i každoroční berni speciální, jejíž obnos museli klášterníci a měšťané stůj co stůj sehnat, jinak jim hrozily konfiskace klenotů a dočasné zabavení majetku. A i když se města i kláštery v příštích letech pokoušely sumy jim uložené snížit (a často se jim to díky protekcionismu, který na Václavově dvoře přímo bujel), dařilo se jim to jen výjimečně. Václav III. totiž věděl, že se může stát mocným panovníkem jen s plnou pokladnou a s poslušnými poddanými.

Zrušení šlechtických privilegií

Nový zemský zákoník rovněž zásadním způsobem upravil panovnické pravomoci v obsazování zemských úřadů. Václav III. zrušil veškerá privilegia, jimiž se mnohé šlechtické rody dříve honosily, a veškeré úřady obsazoval dle svého uvážení. Důsledně přitom dbal na paritní zastoupení mezi domácí šlechtou a cizími rádci, kteří na jeho dvoře hráli nezastupitelnou úlohu.

Velmi vydatně přitom využíval podpory pražských a kutnohorských patricijů, kteří se díky promyšlené obchodní a hospodářské politice během několika let společně s dalšími měšťany zformovali v městský stav, schopný konkurovat mocensky oslabené šlechtě. Václav se pomocí této strategie snažil nejen posílit svou moc, ale zároveň chtěl vědomě potlačit i nacionální napětí, jež za vlády jeho otce na pražském dvoře a v celé zemi neustále sílilo. Jeho dvůr byl důsledně dvojjazyčným a především jeho kulturní mecenát byl stejně otevřený německým i českým literátům.

Domácí šlechta - z jejíchž řad sice někteří staromilci volali po návratu k časům, kdy cizinci neměli žádnou moc a měšťané byli jen přehlíženými kupci a vozky, přivážejícími na hrady a do aristokratických paláců zboží denní spotřeby i vybrané lahůdky - se s tím musela smířit, protože její staré mocenské struktury byly po roce 1306 zásadně rozrušeny.

Zemský soud a zemský sněm se věnoval výhradně majetkoprávním sporům, při nichž si šlechtici a měšťané byli stále rovnější, a postupem doby se hranice mezi šlechtou (vyjma nejbohatších pánů) a měšťany zcela setřely. Mnozí měšťané si totiž kupovali pozemkové majetky a přijímali za vlastní projevy rytířské kultury, takže se stávali urozenci. Panovník rovněž velmi dbal o to, aby se rodiny šlechty a měšťanů spojovaly v manželských aliancích a v případě nejvyšších aristokratů se snažil o jejich rodové propojení s aristokracií slezskou, polskou, rakouskou a bavorskou.

To samé praktikoval i v zahraniční politice. Když totiž během několika vojenských tažení zjistil, že se mu nepodaří podmanit si celé polské království, uzavřel s Lokýtkem dohodu, podle níž české koruně - opět navěky - připadlo celé Slezsko. Spory s Albrechtem vyřešil Habsburkův osmnáctiletý synovec Jan Parricida, který svého strýce chladnokrevně zavraždil. Nově zvolený římský král Jindřich VII. Lucemburský byl realista, který viděl, že české království představuje natolik silnou monarchii, že pro něj bude mnohem lepší mít Václava III. za spojence než za nepřítele. Proto sám přišel s návrhem, který byl českému králi velmi vhod. Ruku svého jediného syna Jana Lucemburského totiž nabídl Václavově sestře Elišce, která byla sice o pár let starší než mladý lucemburský, francouzskou kulturou odchovaný princ, avšak v případě Václavovy smrti (nezapomínejme, že byl zatím bezdětný), jí mohla připadnou česká koruna.

Vše se ale nakonec seběhlo úplně jinak. Jan se totiž po Jindřichově smrti během italského tažení stal jeho nástupcem - musel ovšem o říšský trůn tvrdě bojovat s Habsburky. Díky podpoře, nutno říci velmi vydatné a nikdy nezpochybněné, Václava III. a švýcarských kantonů se ale podařilo po mnoha bitvách rakouského vévodu Fridricha Sličného porazit. A protože u Mühldorfu v roce 1322 padl jak Fridrich, tak jeho oba bratři, uvolnily se pro římského krále Jana kdysi Přemyslem Otakarem II. držené Horní a Dolní Rakousy.

Jan si v nich vybudoval svou mocenskou základnu. Stejně jako jeho otec ale toužil po římské korunovaci a po podmanění neklidné a politicky roztříštěné Itálie. Proto velmi záhy, ukolébán úspěchem při střetu s Habsburky, rezignoval na domácí říšské záležitosti a vydal se do Itálie. Po prvních úspěších, kdy lavíroval mezi Janovem, Milánem, Benátkami a Florencií, padl poblíž Lukky do léčky a byl v roce 1326 zavražděn najatými vrahy milánského vévody. Na uvolněný říšský trůn v danou chvíli nebylo jiného kandidáta než Václava III. Janův syn Karel byl totiž ještě příliš mlád, a byl proto rád, že s pomocí svého strýce, nového římského krále a záhy i římského císaře Václava III. pro Lucemburky udržel oboje Rakousy.

Vládce plodivé síly

Václav III. byl nejen mocným panovníkem, ale i mužem plným plodivé síly, který měl se svou ženou Violou Těšínskou šest dcer a čtyři syny. Všechny panovnické dvory, včetně anglického a francouzského, mu nabízely své dcery a syny. Václav promyšlenou matrimoniální politikou řešil nejen mocenské spory, ale pro své potomky rovněž vytvářel ty nejskvělejší vyhlídky na tučná dědictví. Jako nejmocnější muž říše byl na sklonku života miskou na vahách ve stoleté, anglofrancouzské válce.

Do kulturního povědomí Evropanů se však zapsal především jako velký mecenáš zaalpské renesance, na jehož dvoře, který měl kosmopolitní charakter, si podávali ruce italští básníci, francouzští juristé i angličtí filozofové a teologové. Protože si díky velkému rozhledu po evropské politice uvědomil, jakou moc mají slova, usiloval již ve 20. letech o založení první zaalpské univerzity, což se mu také podařilo. Praha se tak velmi záhy stala nejen ekonomickým, ale především intelektuálním centrem se svébytnou dvorskou kulturou, jež zastínila i kulturu francouzskou. Česká šlechta, na začátku století pokořená zemským zákoníkem, se před polovinou století proměnila v kosmopolitní společenství. Opustila své staré obhroublé způsoby a začala se oblékat podle nejnovější módy, jíž se po právu v celé Evropě říkalo móda pražská. Své syny šlechtici posílali na univerzitní studia a po vzoru pražského dvora utvářeli i svébytná kulturní centra na svých vlastních dvorech. A dokonce se šlechtici naučili i podnikat, protože jen hlupák by nedokázal využít dynamických ekonomických změn, k nimž v Čechách došlo. Jeden groš, každoročně placený z kopy nemovitého majetku, jim už dávno nevadil, protože majetky českých šlechticů, kteří mluvili česky, německy, ale nezřídka i francouzsky a italsky, byly uloženy ve zboží, jež putovalo po tržištích všech velkých evropských center.

Od rozkvětu ke katastrofě

Nebývalý rozkvět, k němuž v Čechách na počátku 14. století došlo, ale - jak bývá v českých dějinách dosti obvyklé - skončil katastrofou. Janovští kupci a bankéři, kteří byli v Praze jako doma a kteří měli dveře do císařských komnat otevřené až do půlnoci, přišli v létě roku 1347 do Prahy nějak podivně zasmušilí. Přinášeli totiž zprávu, že se severní Itálií a jižní Francií šíří nová nemoc, pestilencia magna. A nezůstalo jen u zpráv: Praha byla tranzitní metropolí, a tak zde během několika dnů mor propukl s takovou intenzitou jako nikde jinde.

Pomřelo 90 procent všech duchovních, 80 procent měšťanů a univerzitánů a více než polovina dvořanů. Zbytek se zachránil útěkem do nehostinných uherských a polských kopců, či se uzavřel ve venkovských rezidencích, jež se změnily v pevnosti, do nichž nemohla proniknout ani krysa, natož pak morem nakažený člověk. Císař však Prahu odmítl opustit. I přes lesk majestátu, který ho všude provázel, a i přes bohatství, v němž se přímo topil, si totiž byl vědom svých domácích kořenů a dědictví svých předků, především zakladatele třetího přemyslovského království, Přemysla Otakara I., jehož pozlacená socha vévodila Pražskému hradu, a spolu s ním i druhého Alexandra, Přemysla Otakara II., opěvovaného všemi velkými evropskými básníky.

Císař ve společnosti svého zpovědníka a osobního lékaře, který mu připravoval ty nejdrahocennější, avšak medicínsky proti moru zcela bezcenné lektvary, čekal na smrt. Když přišla, hrál v horečce s Arnoštem z Pardubic svou poslední šachovou partii. A i když se všemožně snažil se smrtí uzavřít lukrativní obchod, aby svou zemi odvrátil od morových pohrom, přesto o svou českou dámu přišel.

S jeho smrtí a především s nastalým zmatkem se země nedokázala vyrovnat: vylidněná města i vesnice, neskutečná drahota a hlad, to vše ještě před pár měsíci vzkvétající zemi uvrhlo do nicoty, z níž se už nikdy nevzpamatovala. Ani Václavovi synové nedokázali zemi vrátil její lesk a české království živořilo na periferii západní Evropy. Pražská univerzita zanikla a postupně se začala probouzet k životu až ve druhé polovině 15. století. Šlechta přestala podnikat a obchodovat, ostatně ani nebylo s čím. Města se změnila v provinciální městyse, v nichž živořili řemeslníčci s pár kopami grošů. Česká církev sice dlouho dobu vlastnila skvostné václavovské rukopisy, ale protože ji chudoba trápila stejně jako sedláky, musely zlaté vazby a iluminované pergameny proměnit za holé živobytí.

Čechy, ač nadále království, v němž na okraji zájmu Evropy vládli Václavovi potomci až do Napoleonových tažení, se ve skutečnosti staly obyčejným říšským knížectvím, jež se od ostatních oblastí na východ od Rýna lišilo pouze tím, že zde žila, či spíše jen přežívala dvě etnika, Němců a Čechů, která si v ničem nekonkurovala a společně sdílela svou bídu. Jediné, v čem Čechy dennodenně rezonovaly, byla paměť, paměť těch, co přežili, a především paměť německých, francouzských a italských vzdělanců a učenců. Pro ně byly v jejich utopiích Čechy Václava III. zlatým věkem, bájnou Arkádií, zemí hojnosti a bohatství. Zároveň však pro ně představovaly i memento: i ty nejslavnější říše totiž mohou tíhou osudu skončit v troskách a nebude nikoho, kdo by je znovu vzkřísil.