Kdy skončí restituce šlechtického majetku?

Ústavní soud zvrátil dosavadní výnosy ohledně restituce opočenského zámku a vrátil celou kauzu na začátek. Od prvního výroku okresního soudu přitom uplynulo deset let. Pokračuje tak nekonečný příběh restitucí šlechtického majetku, který má pro mnohé účastníky příchuť politicky a mediálně zmanipulovaných kauz.

O zámek Opočno se přihlásila dědička rodu Colloredo-Mansfeld Kristýna na začátku devadesátých let minulého století. Zámek byl po válce konfiskován podle Benešových dekretů, což znamenalo, že dědička má ve sporu jen pramalou šanci. Konfiskace se opírala o skutečnost, že otec Kristýny Josef se údajně během války přihlásil v příslušném dotazníku k německé národnosti. Tomu odpovídaly první soudní výroky - zámek zůstane v majetku státu. Věc byla ovšem komplikovanější. Dotazník se krátce po válce ztratil. Josefovi bylo navráceno české občanství, a navíc sami Němci mu zámek v roce 1942 zabavili a poslali ho na nucené práce do železáren. Což nesvědčilo pro podezření z kolaborace a oprávněnost poválečné konfiskace. Tomu odpovídaly pozdější nálezy soudu Opočno bylo vydáno dědičce. A nyní, po deseti letech, začíná celé kolečko zřejmě znovu.

Strach a benešovy dekrety

Restituce provází od počátku jako zaklínadlo "hrozba prolomení Benešových dekretů". Neboli restituční hranice roku 1948. Co se dělo do té doby, bylo v souladu s právem, vyplývalo z průběhu a výsledků světové války - majetek zrádců, kolaborantů a až na výjimky i osob hlásících se k německé a maďarské národnosti byl zabaven. Benešovy dekrety se rychle staly symbolem obhajoby českých národních zájmů, neústupnosti evropským velmocem. V představách mnoha lidí, zejména z bývalých Sudet, zase fungují jako jediná bariéra proti neřízenému nájezdu odsunutých Němců a jejich potomků. Kritici restitucí prorokují, že jakékoliv prolomení dekretů by přineslo vlnu obrovských majetkových změn, po nichž by státu nezbylo prakticky nic, a to nejenom v Sudetech. Nehledě na historickou nespravedlnost, jíž by bylo navrácení majetku dědicům nepřátel tohoto státu. Což rezonuje s další vrstvou veřejného mínění proč vracet obrovské majetky cizákům? Konkrétně v Opočnu jsem se setkal s názory, že není přece možné vydat zámek hraběnce, která většinu času tráví kdesi v Řecku, notabene zámek hezky opravený. Ještě tak, kdyby se s nároky přihlásil nějaký český rod, třeba takoví Trčkové ... Ale ti pobělohorští přivandrovalci?! S veřejným míněním jsou v souladu i názory některých politiků. K restitučním kauzám se jich vyjádřilo už mnoho. Příslušný výbor OSN v kritické zprávě o českých restitucích tak upozorňuje na výrok Václava Klause, jenž měl ještě jako premiér prohlásit, že "restituce jsou sice legální, ale nepřijatelné". Proti restitucím několikrát vystoupil Pavel Dostál, z pozice ministra vnitra se angažoval Stanislav Gross.

Prolomení?

Problém prolomení Benešových dekretů je ovšem složitější. Jde totiž o to, zda byly v konkrétních případech dekrety a z nich plynoucí konfiskace uplatněny oprávněně. Ostatně tuto možnost otevírá i zákon z roku 1992.

Felix Nevřela, který vystupoval jako obhájce dědiců v mnoha restitučních kauzách, uváděl četné příklady. Tak především - proti konfiskaci se bylo možné po válce odvolat, jenže v dané atmosféře bylo nesmírně těžké cokoliv podnikat, když už byl někdo jednou označen za Němce. A pokud zůstala jeho kauza otevřená do roku 1948, nezbyla pochopitelně žádná šance. Jeden ze Salmů se odvolal, získal provizorní osvědčení o občanství, leč v roce 1946 zemřel. Kauza se táhne dodnes. Dobříšská větev Colloredů zase doplatila na to, že její dědic dorazil sice na panství spolu s partyzány a jeho češství nikdo nezpochybňoval, ale zámek v mezidobí přislíbil ministerský předseda Svazu spisovatelů. Dobříš byla vrácena po mnoha soudech až v roce 1998. Také v proslulé kauze Walderode se opakovaně měnily soudní nálezy. I Karel des Fours Walderode sice stihl získat osvědčení o českém občanství, ale do roku 1948 už nestačil zvrátit konfiskaci. Po roce 1992 se spor točil a stále točí nejenom kolem otázky, zda je jeho osvědčení o občanství platné, nýbrž i kolem toho, zda kolaboroval. Protistrana tvrdí, že byl členem SDP, advokát soudí, že nebyl a němečtí úředníci postupovali podobně jako pozdější StB - na svých seznamech vykazovali mrtvé duše.

Co z toho všeho plyne? Dát průchod právu podle platných zákonů je dnes nesmírně obtížné. Soudy vycházejí ze zmínek o ztracených dokumentech či z dokumentů, které lze jen obtížně interpretovat, ze svědectví o šedesát a více let starých událostech.

Netroufám si pochopitelně posuzovat, které restituční nároky jsou oprávněné. Ale odvažuji se tvrdit, že mediální, politická i "lidová" paušalizace Benešových dekretů a nepřijatelnosti restitucí jsou zavádějící a nesoudné.

MICHAL KOMÁREK, REFLEX

obsah | publicistika