Deset let po rozdělení

Před deseti lety - 17. července 1992 - přijala Národní rada Slovenské republiky Deklaraci svrchovanosti. Ta fakticky nastartovala rozpad společného československého státu. Federálního prezidenta Havla přiměla k rezignaci.

O deset let a dva dny později šlapu rozmoklou bahnitou půdou na návrší u středoslovenského Brezna. Obzor takřka na dosah přehrazuje mohutné a temné panoráma Nízkých Tater s Chopkem i Ďumbierem, deštivá šeď nebe se tlačí k vrcholkům hor. Je šest hodin, ale zdá se, že už nastal soumrak.

Lidé přicházejí ze všech stran. Není jich tolik, ale jeden po druhém se objevují na loukách a svazích, vyplňují celý prostor. Někteří se pokoušejí vyjet svými velkými, bez výjimky mnoha lety opotřebovanými auty až nahoru. Všichni sem míří, aby zapálili vatru svrchovanosti, oslavili slovenskou státnost. Jsou přesvědčeni, že letos je tato chvíle důležitější než v předchozích letech. A nejen proto, že žijeme v zajetí desítkové soustavy, jež přiřazuje věcem význam a váhu. Slovensko čekají parlamentní volby. Už za pár týdnů, v září.

Konečně jsem se i já vyškrábal nahoru, rozhlédl se a poddal prvnímu dojmu: nakolik dění okolo mě - všechny ty vlajky a trikolóry připnuté na laciných bundách - koresponduje s obsahem státu, jehož vznik připomíná a slaví? Nakolik ohňový rituál tady, nad Breznem, zítra v Dubnici a předtím na Kráľově holi vypovídá o deset let staré či mladé republice? Pro tento večer jsem našel leitmotiv svého uvažování.

Masaryk se zmýlil

"Samozřejmě že nás tehdy, v roce 1992, naplňovaly obavy, když jsme viděli tu partičku kolem Mečiara, která nový stát zakládala. Ale ukázalo se, že nacionalismus nemůže být vlastním obsahem státu. Slovenská společnost se mu dokázala v roce 1998 postavit a vzepřít. Takže ano, myslím, že vzhledem k pocitům, které jsme tehdy měli, to nakonec dopadlo docela dobře," rekapituluje posledních deset let zahraničněpolitický poradce premiéra Dzurindy Miroslav Wlachovský.

Vzpomínáme na společné známé z tehdejší doby. Většinou se ke vzniku nového státu stavěli chladně. Dá se říci, že vznikl proti jejich vůli - ale takřka všichni se v něm díky svým schopnostem prosadili. "Je to tak. Ukázalo se, že stát sám o sobě není zase tak důležitý," říká Wlachovský. A co Masaryk? Jeho tvrzení, že státy se udržují těmi ideály a myšlenkami, na jejichž základě vznikly? "Chápu, že je to pro tebe jako Čecha tristní, ale myslím, že to vždy neplatí," uzavírá.

Zahradní slavnost

Vlastně to mohla být půvabná zahradní slavnost, taková, co řadou drobných epizod zaplňuje líně se vlekoucí čas maloměsta. Lidé popíjejí pivo z plastových kelímků, zubí se na nich Vladimír Mečiar, protože - "a to tady ví každý, pane Čechu" - za Mečiara bylo líp.

Líp než za komunistů? "Dokonce líp než za komunistů." Pojídají "pravý slovenský guláš od pravé Slovenské národní strany", tedy od té, v jejímž čele stojí žilinský primátor Ján Slota, a nad hlavou jim bez ustání krouží dva celokovoví čmeláci. Zavrčí a zase se ztratí pod deštivými mraky. Chystají překvapení. Místní předseda HZDS zajistil seskok parašutistů, avšak jistý pan Alojz zaparkoval svého červeného fiata přímo uprostřed louky, na niž mají stateční muži výšek dopadnout. "Lojzo, kde jsi?" Není. Ztratil se. A tak musí parašutisté podstoupit riziko a zamířit mezi telefonní dráty.

Na vystoupení se chystají Bartošovci, cikánská kapela ze sousedního Čierného Balogu. Hudebníci vzpomínají na muže, který se v jejich vesnici včera utopil při nenadálých záplavách - netrefil se na lávku. "Bol nadratý."

"Nebol nadratý."

"Veď ten bol vždy nadratý."

Pár metrů za připravenou vatrou odpálil kdosi pro obveselení přítomných dva ohlušující dělbuchy a muž obsluhující kotel s gulášem si nahlas libuje: "Tak co, chlapi?! To není jako u komunistů - mastný chleba s cibulí." Opravdu, docela půvabná zahradní slavnost.

Slovenská kvalifikace: Proevropský a proti Mečiarovi

Miroslav Wlachovský je se svým " dopadlo to nakonec dobře" optimista. Jsou ovšem i jiní. Na stánku si kupuji zřejmě nejprestižnější slovenský týdeník Domino. Slovo má jeho šéfredaktor Štefan Hríb, který píše: "Problém samostatného Slovenska začal, když autoři deklarace, Ústavy SR a posléze i státu nedokázali vdechnout slovenské demokracii smysluplný obsah. Budování státu, které bývá v dějinách jiných národů předmětem úcty, se tak stalo vděčným terčem posměchu.

Chybějící úcta měla dvě příčiny. Státu se chopili většinou bývalí komunisté, kteří mentálně zůstali kdesi v bájném roce 1968, takže místo potřebné modernizace posouvali Slovensko k dalšímu regresu. Byli to navíc lidé plytkých duší, komplexů a malého rozhledu, takže i Slovensko se pod jejich šestiletým vedením měnilo na malověrnou zemi, která se obává všeho kolem sebe. Ještě víc však diskreditoval ideu státu fakt, že prakticky celá jeho špička se zapletla do porušení zákonů, trestných činů či majetkových skandálů, takže připomínala spíš bandu loupežníků než reprezentaci státu...

Po pádu komunismu a vítězném sporu s Mečiarem se slovenská politika paradoxně neosvobodila, naopak, jakoby vysílená se stala skrznaskrz falešnou hrou, ve které nezáleží na pravidlech, ale na schopnosti líp fingovat a lhát. Málokdo už mluví o službě veřejnosti, slovo ministr získalo pejorativní nádech a dobré je už úplně všechno, co chce integraci (do NATO a EU - pozn. red.) a kritizuje Mečiara...

Sedmnáctého července 1992 odhlasovala komunistická většina slovenského parlamentu Deklaraci O svrchovanosti, čímž se nešťastně začal psát příběh o novém státě ve středu Evropy. Na jeho konci je politika zbavená ideálů a vyprázdněná demokracie, sloužící zejména kšeftům."

Běžící poslankyně

Z pódia zmizel národopisný folklór a nastoupil politický. Zástupci Slovenské národní strany tu vedou své předvolební rozhovory. A já objevuji ženu, jejíž politickou dráhu budu nadále sledovat. Jak se poslankyně Melánia Kolláriková vyrovnává coby známá sportovkyně (turistka) s nekonečným sezením ve sněmovně?

"Víte, my máme patra v parlamentu očíslovaná od minus dvojky do plus dvojky, a když už je mi to vysedávání dlouhé, tak vyběhnu z minus dvojky do plus dvojky a zase zpátky."

Proč vstoupila do Slovenské národní strany?

"Moje matka byla slovenštinářka, takže to bylo samozřejmé."

A jak to všechno - jako žena - zvládáte?

"Jako správná národniarka musím zvládnout všechno."

Poslední odpověď zaskočil prudký déšť. Posluchači paní poslankyně se rozprchli pod přístřešky a jeden z organizátorů si podrážděně mručel pod vousy: "Říkal jsem jim: zapalte to hned, neprotahujte to, ale neposlechli mě. Že prý musíme počkat na Mórice." Konečně se na návrší mezi oprýskanými auty objevuje luxusní terénní mercedes zakladatele Slovenské národní strany Víťazoslava Mórice a vatra svrchovanosti může vzplát. Hoří krásně. Plameny šlehají do několikametrové výše a hlouček těch, kteří odolali nepřízni počasí, zpívá. Zahradní slavnost se definitivně proměnila ve svérázný rituál pospolitosti. Navzdory dešti, navzdory Maďarům, navzdory Čechům, navzdory současné vládě, navzdory NATO, navzdory Americe, navzdory Evropě a celému světu - naše vatra hoří!

Náměstí plné vlajek

Pomyslným střihem se přenáším ze středního Slovenska do Bratislavy. Do centra města, jež se během uplynulých deseti let proměnilo v kouzelné místo plné zahradních restaurací a půvabných soch. Sedím s přítelem, který je vším, jen ne oním národniarem. Pracoval pro americkou společnost a mnoho z posledních let prožil mimo Slovensko. Teď říká: "Když si vzpomenu, s jakým despektem jsem se tehdy díval na plné náměstí, všude samé vlajky a šampaňské, bylo mi to odporné. A letos - po necelých deseti letech - bylo totéž náměstí znovu plné a vítalo naše hokejisty. Tytéž vlajky a totéž šampaňské. A já byl nadšený jako všichni ostatní. Bylo to fantastické."

Mám pocit, že nabídl mému uvažování resumé.

DAN HRUBÝ, REFLEX

obsah | publicistika