Cesky a slovensky svet

Jsem Pražák a jako gymnazista a pak na univerzitě jsem žil v centru toho prvorepublikového, pro vás asi nepředstavitelně živého, proměnného, vzrušujícího dění, především kulturního, které mě nejvíc lákalo! Tehdy mladý člověk, když nebyl úplný vařbuchta, tak nevěděl co dřív. To už se "neotvírala okna" jako v devatenáctém století, aby se "národ probudil", ale lítalo to ze všech stran, volně proudilo ze západu i z východu, ze severu i z jihu; co se kde znamenitého, a tudíž pozoruhodného vymyslelo, napsalo, hrálo, postavilo, vystavovalo, debatovalo, přijímalo nebo zatracovalo, to se u nás dřív nebo později objevilo.

Jak jsem zůstal Tigridem

Jako hlasatelé a komentátoři jsme vysílali kryti pseudonymy nebo vůbec anonymně; teď na konci jsme se chtěli posluchačům představit pod svými pravými jmény - trochu z ješitnosti, ale taky proto, poněvadž jsme mysleli, že si to zasloužíme, naše hlasy byly dobře známé, proč je neidentifikovat. Ripka nás vyslechl a pak řekl zhruba tohle: "Mládenci, nic proti tomu, když chcete, udělejte to. Ale uvažte taky tohle... Znáte mě dobře, víte, že nejsem žádný antisemita, ale to asi nelze tvrdit o lidech doma, přes to všechno, čím Židé za nacistů prošli. No, co si budeme povídat, vy jste skoro všichni kluci židovský, s výrazně semitskými jmény, to by na posluchače nemuselo vždy dobře působit, oni třeba nevědí, co víme my, že Židé v Evropě měli jen dvojí volbu - buď utéct, nebo zahynout. Rozmyslete si to."

Rozmysleli jsme si to a svá jména jsme v posledním vysílání z Londýna neodhalili. Pseudonymy nám dokonce zůstaly, v životě i na dokladech, z Langsteina se stal Hronek, z Fürtha Firt a z Schönfelda Tigrid.

Návrat z Londýna

Povolal mě telegramem nikdo jiný než nejbojovnější komunista ze všech moskevských ostrých hochů, teď už ministr informací Kopecký. Tomu bylo řečeno, nevím kým, že jsem novinář slušně seznámený s rozhlasovou prací, ale hlavně levicový sociální demokrat, který za války s komunisty dobře vycházel, přátelil se s Clementisem, (...) vydával nezávislý časopis, věnovaný spoutanému, ale přece jen pozoruhodnému kulturnímu životu doma za války. Kopecký potřeboval v rozhlase, jehož klíčová místa byla téměř výlučně obsazena komunisty, taky nějakého toho "levicového socialistu". (...) Ještě než jsem dojel do Prahy, všechno se vysvětlilo, z rozhlasu mě chladně vypoklonkovali s tím, že to byl omyl, že pro mě žádné místo není. Zato jsem byl slavnostně uvítán na letišti v Plzni, kde byl ke dvířkům naší dakoty vyrolován rudý běhoun, nastoupený hudební útvar zanotoval pochod a pak nás zmrazil do pozoru státní hymnou. Ještě jednou jsem se kradmo ujistil, že mezi námi není žádný prominent (pokud to nebyly dvě dcery generála Moravce, které sice byly krásné a zlatovlasé, ale přece jen nedospělé). Tehdy se prostě vyhrávalo každému, kdo přiletěl z Londýna: byli jsme vítězové, osvoboditelé, všestranní pašáci; brzy jsme si na to zvykli.

Vzhlíželi jsme k Hradu

Někdy v lednu 1948, kdy už mi bylo jasné, že vše je ztraceno, že nás komunisté mají, že nám brzy v přeneseném i doslovném smyslu zakroutí krkem, jak nám to vždycky slibovali, tak tehdy v lednu jsem konečně vyšel z pražské kavárny Slavia (kde jsme zas jednou donekonečna diskutovali, co bude a co se nestane) na mrazivé, už večerně osvětlené vltavské nábřeží. Byl jsem sklíčený, bezradný a trochu vystrašený; až nás soudruzi dostanou, nepodají si nás v rukavičkách, a když, tak notně zkrvavených. A vtom jsem vzhlédl nahoru k Hradu v jeho vždy strhujícím majestátu; nahoře na žerdi vlála vlajka demokratické, zasloužilé a velkou většinou národa uznávané hlavy státu. Při tom pohledu se mě zmocnil uklidňující, až povznášející pocit; ne, tenhle prezident to tak nenechá, musí vědět, jak to s námi dopadá, že je zle, on přece musí mít nějaký plán, nějaký nám neznámý klíč k situaci, s nímž se třeba až v hodině dvanácté vytasí a vyseká nás z toho. A hned jsem pružněji vykročil a vypočítával jistá pozitiva na našem demokratickém kontě.

Jak jsem odešel do exilu

Jako už několikrát ve svém životě měl jsem víc štěstí než rozumu. Čtyři dny po odjezdu mě přišli zatknout dva páni v kožených kabátech a moc se divili, když mě nenašli - tehdy ještě jednotlivé složky Bezpečnosti nebyly tak důmyslně propojené jako dnes a můj legální přejezd hranic jim unikl. Horší bylo, že si odvedli mou ženu zcela po gangsterském způsobu jako rukojmí: když a až se vrátím, propustí ji a zavřou mě. (...) Když bylo jasné, že ženě výjezd nepovolí - posílal jsem do Prahy telegramy, že jsem v Mnichově v nemocnici, že mi je zle, ne-li rovnou na umření, a že přítomnost Ivanky u mého lože je víc než naléhavá - rozhodl jsem se po dlouhém váhání vystoupit veřejně. Svolal jsem tiskovou konferenci a osvětlil okolnosti a průběh komunistického převzetí moci. Mělo to světový ohlas, doma pak Bezpečnost pochopila, že jsem za sebou spálil všechny mosty a že se nevrátím. Takže po dvanácti týdnech vazby a nejrůznějších popotahovačkách ženu propustili. S pomocí dobrých lidí se podařilo v pozdním létě ji převést přes kopečky do Bavorska. Ještě dlouho po mé anabázi byli nevěřící Tomáši mezi Čechy, doma i venku, přesvědčeni, že jsem si svůj - teď už útěk - dokonale načasoval, že jsem na den přesně věděl, kdy to komunisté zmáčknou, a sobecky nikoho nevaroval. Marně jsem se odvolával na to, že jsem nechal doma všechny osobní doklady, peníze a hlavně ženu, jež mě vypravila, jak se na krátkou cestu a tvrdou zimu slušelo - v lyžařském úboru, jehož nezbytnou částí byly velmi neslušivé spodky, dlouhé až ke kotníkům, rozhodně nic "lepšího" na šatstvu nebo botách. Krátce, v mínění obecném jsem měl za ušima.

Nejlíp si rozumím s Čechy

Ale nejlíp si rozumím s Čechy. Ať už s nimi sedím na nějakém mezinárodním semináři nebo v hospodě, s učenými nebo s těmi, kdo nemají ani měšťanku, se staršími, ale ještě raději s mladými - je mi s nimi dobře. S nimi se nejlíp pobavím, nasměju, taky navztekám... Všechno, jen se s nimi nenudím...

Z knihy Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu

PAVEL TIGRID

Veliká inspirace

Pavel Tigrid byl stejně starý jako první komunistický stát, narodil se ve dnech bolševického převratu v Rusku. S fenoménem totalitarismu se skutečně potýkal celý svůj plodný život. Neuvěřitelně dlouhou dobu stál v čele protikomunistického exilu a posiloval svými nesčetnými a neúnavnými aktivitami naději svých krajanů na svobodu a demokracii. Prvně jsem ho viděl v srpnu 1968 v rakouském Alpbachu. Dlouhá léta jsme sledovali jeho názory, promlouvající k nám z daleké Paříže. Nepamatuji jiného člověka, který by byl tehdejšímu režimu tak silně solí v očích. Pavel Tigrid se nestal odpůrcem komunismu kvůli vlastní křivdě, ale kvůli principům, kterým celý svůj život věřil. Proto také skvěle zvládl i hledání své úlohy v nové, polistopadové společnosti. Dál zůstal ohromnou autoritou jako novinář i jako občansky aktivně působící intelektuál a jeho podíl na společenských přeměnách byl nepřehlédnutelný. Nikoli zanedbatelnou byla i jeho epizoda krátkého členství v mé vládě, kde vystupoval nejen jako kompetentní představitel resortu kultury, ale i jako lidsky respektovaný člen debat mnohem obecnějších. Pavla Tigrida jsem viděl naposled na české ambasádě v Paříži během své červencové oficiální návštěvy Francie. Zdál se v dobré formě a měl mnoho plánů do budoucna. I když už je nyní nemůže stihnout, zůstává po něm veliké dílo a pro nás pro všechny veliká inspirace.