Český umělec: sluha, nebo hrdina?

Umělce lidé v Česku zbožňovali, aby je zase později zatracovali. Ve skutečnosti to však měli umělci těžší - komunistický režim na ně tlačil víc než na ostatní.

Protože se jeho jméno ocitlo na seznamech StB, nedostal režisér a herec Arnošt Goldflam před několika týdny Cenu města Brna. Herečka Jiřina Bohdalová se kvůli témuž dostala až k soudu a spisovatel Ota Filip dokonce dopadl nejhůř: jeho syn spáchal sebevraždu, když se dozvěděl, že otec před půl stoletím vyzradil komunistickým úřadům své spolubojovníky z vojny, kteří plánovali útěk na Západ.

Proč se vlastně tajná policie v Česku tolik zaměřovala na umělce? "Nacisté a pak i komunisté si byli moc dobře vědomi, co zde znamenají kulturní celebrity pro národ. Věděli, že když přimějí ke spolupráci vlivného spisovatele, dosáhnou mnohem víc, než když získají milion podpisů pod nějakou svou petici," říká historik Vladimír Just.

Když skupina nezávislých osobností podepsala Chartu, podařilo se komunistickému režimu zorganizovat protiakci. A sehnat pod takzvanou antichartu podpisy takových známých tváří či přímo velikánů české kultury, jako Karla Högera, Dany Medřické, Jany Hlaváčové, Luďka Munzara, Ladislava Peška či Zdeňka Svěráka.

Ale komunistická tajná policie dokázala získat na své seznamy i takového Jaromíra Nohavicu, folkového zpěváka, který byl v osmdesátých letech idolem nezávislosti a paradoxně i symbolem odporu ke komunistickému režimu. "Mám čisté svědomí, říkal. A přátelé za ním stojí. "Troufám si říct, že to pro mne nic neznamená, protože vím, že svědomí má čisté," řekl o něm písničkář Karel Plíhal.

Brabec: Hrdinů bylo málo

Herec Vladimír Brabec sice nemusel spolupracovat s tajnou policií, zato v televizním normalizačním seriálu ztvárnil hrdinného majora Zemana. Sám se však za hrdinu nepovažuje. "Hrdinů bylo v našem povolání málo. Ostatně ani nevím o těch, kteří by odolali nátlaku a upřímně řečeno - mne to ani nezajímalo. Dost dobře nechápu, proč se teď na umělce vytahuje špína. Je to už dost zbytečné. Málokdo ví, jak lidsky složité to byly situace," říká. "Přesto se dnes velmi zjednodušeně popisují a hodnotí," dodává.

Osud těch, kteří se komunistům vzepřeli, především signatářů Charty, byl dostatečně odstrašujícím příkladem. "Měl jsem samozřejmě strach, slyšel jsem, co udělali některým chartistům, jak je zbili a nechali ležet někde venku," přiznává Arnošt Goldflam, který se ocitl na seznamu StB v sedmdesátých letech.

"Když to někdo podepsal anebo se scházel s nějakým tajným, ale hrál v HaDivadle, jako třeba Goldflam, kde vytvářel obrovskou protiváhu totalitnímu režimu, tak se na něj dívám jinak. Protože on svým dílem "bojoval" proti komunismu víc než leckterý disident," říká Just. Goldflam by mohl být prototypem komunistického umělce: současně se zapletl s tajnou policií a současně (ovšem nepřímo) režim kritizoval.

Umělci měli vliv

Proč vlastně umělci měli takový vliv? Špičkoví umělci ovlivňovali českou společnost od devatenáctého století. Bylo to dáno historickým vývojem i tradicí. Už i proto, že politikové ani za nacistů, ani za komunistů nemohli dělat opravdovou vlastní politiku.

S korumpováním umělců začali už Rakušané za císařství, rakouská tajná policie si (za nemalý peníz) koupila českého obrozence Karla Sabinu. Ten byl zničen nejen jako důvěryhodná osobnost, ale právě i jako umělec. Jeho jméno se nesmělo objevit ani na plakátech k Prodané nevěstě, ke které napsal libreto. A po Rakušanech pokračovali ve stejném duchu nacisté za okupace a později komunisté.

"Když je taková celebrita bohatá a úspěšná, když jde jako u Vlasty Buriana o fabriku na smích, tak byl tento člověk pro nacisty natolik cenný, že od první chvíle usilovali o jeho spolupráci. Podařilo se jim to jen jednou v rozhlase ve skeči Hvězdy nad Baltimorem," popisuje Just.

Za tento jediný prohřešek pak Burianovi komunistická totalita zničila život. Burian byl totiž symbolem podnikatelského úspěchu v divadelnictví a kultuře, který bylo nutné zlikvidovat. Říkali tomu "batismus v kultuře". Baťou v kultuře byl totiž Burian.

"Umělce jeho formátu se snažili nejdříve přimět ke vstupu do komunistické strany. A kdyby to Burian udělal, tak neměl žádný problém. Ale on to neudělal, tak ho exemplárně zničili. Zachoval si sice tvář, ale zakázali mu na pět let divadlo, na osm let film. Začal pít a pak tento vynikající sportovec ze strádání a ponížení, kdy se nemohl bránit, těžce onemocněl."

Stejně tak sebrali komunisté divadlo Oldřichu Novému a Janu Werichovi. A vzpomeňme třeba na mimořádně populární film Císařův pekař a pekařův císař. Ve své době to bylo vynikající dílo. "Ale i v něm je patrná komunistická ideologie. Když to viděl Jiří Voskovec, tak Werichovy texty ostře odsoudil, ale hned dodal, že on tu nežije a že jemu se to z Ameriky lehce kritizuje. Komunistům se - alespoň zpočátku - podařilo i Wericha částečně usměrnit. I když ho posléze stále více jen trpěli. Avšak nikdy z něho jakkoliv by rádi - neudělali vlajkonoše režimu," vysvětluje Just.

Šlo však odolat, když se na někoho komunistický režim prostě zaměřil? "Často jsem se třásl, abych nemusel vstupovat do komunistické strany. Ano pracoval jsem hodně, nejenom v tom seriálu, co teď běží. Říkal jsem si: co já jenom řeknu, až přijdou. Asi bych jim řekl, že jsem k tomu nedozrál. Asi bych je poprosil, aby mne nechali. Chápejte doba byla zlá," říká Brabec. "Jestliže si StB někoho vytipovala a on jí zavzdoroval, tak ho tajná policie začala omezovat," říká herečka Jiřina Jirásková. Rodina a zákaz profese to byly pádné argumenty. V padesátých letech navíc kriminál. Normalizační prezident Gustáv Husák říkal: "Každý si píše svůj posudek sám."

Tragický osud

Jenže kdo se postavil, nemusel být hrdinou, ale naopak ztroskotancem. Just popisuje osud režiséra Pavla Juráčka, režiséra filmu Případ pro začínajícího kata. Juráček byl na rozdíl například od Jiřího Menzela vyhnán z Barrandova. "Ale žádné dílo za ním už není. Spíše alkohol a obrovská hořkost," říká Just. A dodává: "Jestliže existuje kupa udavačských dopisů písničkáře Jimiho Čerta, tak je to snad jiný případ, než když policie vydírá lidi bezpečím rodiny či ztrátou zaměstnání, hrají s nimi léta podivnou hru, až je nakonec vymažou z evidence. Ty nechme na pokoji. To je i případ písničkáře Pepy Nose. V den, kdy se upsal tajné policii, to večer oznámil lidem v publiku: "Na mne si dejte pozor, já jsem to dneska podepsal. Tím se stal pro StB nepoužitelný. To byl dobrý český způsob, jak se s tím čestně vypořádat." A Just ještě připomíná, jak se se svou minulostí vyrovnal herec Ilja Racek, který hrál mimo jiné i Julia Fučíka. Racek to prý vysvětlil slovy: "Byl jsem mladej, byl jsem blbej a chtěl jsem hrát hlavní role."