Zůstat, či nezůstat? Otázka, kterou řeší čeští vědci

Když při studiích na Přírodovědné fakultě Univerzity Karlovy svým bývalým spolužákům z gymnázia líčil, jak večer u rybníka nechává na svém předloktí "nacucat" komáry a pak zkoumá pod mikroskopem jejich parazity, bylo leckomu jasné, že Julius Lukeš rozhodně bude vědcem.

A je jím.

Do Parazitologického ústavu Akademie věd v Českých Budějovicích nastoupil Julius Lukeš hned po studiích v roce 1987. Doktorát si udělal na rybích parazitech. Od "klasické" parazitologie se však Julius Lukeš stále více přikláněl k molekulární biologii, která mu připadala a stále připadá bez hranic - myšlenkových či technických.

Roku 1993 dostal grant od Evropské molekulárně biologické organizace a odcestoval i s rodinou na svůj první zahraniční pobyt. V laboratoři Roba Benneho v Amsterdamu se u původců spavé nemoci - Trypanosom - zabýval studiem takzvaného editování kyseliny RNA. Tento proces byl poprvé popsán u prvoků, ale v současné době je již známo, že hraje významnou roli i při nádorových onemocněních člověka. "Editování bylo u člověka nalezeno, protože vědci věděli, co mají hledat. Jinak by na něj narazili třeba až za padesát let," vysvětluje Lukeš. Jak sám dnes hodnotí, roční pobyt v Holandsku byl v jeho kariéře klíčový. Poznal lidi, kteří mu v mnohém otevřeli oči - poznal nové způsoby, jak se dělá věda, jak se o ní může otevřeně diskutovat či jak intenzivně ji lze prožívat.

Když se vrátil ze svého "iniciačního" pobytu, založil vlastní laboratoř, která se dál zabývá molekulární biologií prvoků.

Zároveň tehdy spousta jeho přátel vědu opustila. "Jelikož jsem začal dělat na něčem, co mne ohromně bavilo a byl jsem jakžtakž finančně zabezpečený, zůstal jsem. Smutná pravda totiž je, že v těch letech ve vědě nezůstali jen ti nejschopnější a nejzapálenější, ale také ti, co si to mohli z finančních důvodů dovolit."

I tehdy mu však vrtalo hlavou, zda zůstat doma, či dělat pořádnou vědu za pořádné peníze v zahraničí. Podobně uvažoval i později, když dva roky pracoval na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. "Zůstat, či nezůstat - toto dilema řeší venku všichni," připouští Lukeš. Která pro a proti zvažoval, než se rozhodl vrátit domů? "Život ve Spojených státech by byl rozhodně jednodušší. Ale člověk by pracoval v cizí laboratoři, na myšlence, kterou sám neformuloval."

Docent Lukeš se tedy vrátil do Čech, kde vede vlastní laboratoř v Parazitologickém ústavu a přednáší na Jihočeské univerzitě. Pokouší se dělat dobrou vědu a chce, aby měla i u nás mezinárodní rozměr. Posílá proto své studenty co nejvíc na zahraniční pobyty a snaží se, aby jeli na výborná místa, kde se hodně naučí. Je moc důležité, aby pracovali v prostředí, které si výzkumu váží, ale zároveň je velmi náročné. Naučí se tam nejen vymýšlet pokusy, které zajímají víc než deset lidí na světě, ale i to, jak se zakládá laboratoř či shánějí peníze na její provoz.

"Všichni naši špičkoví vědci mají v životopise řadu pobytů na zahraničních univerzitách a ústavech. Okoukají tam, jak se dělá špičková věda," zdůrazňuje Lukeš a dodává věc v českých podmínkách nikoli nepodstatnou, "a také si dost vydělají." Doktor Lukeš se snaží vytvořit mezinárodní prostředí i ve své laboratoři v Budějovicích. Stojí o to, mít svém týmu vědce či studenty ze zahraničí, a je proto ochoten podstupovat neuvěřitelné byrokratické martyrium, které to u nás vyžaduje. Cizinci totiž vnášejí do laboratoře nejen samozřejmost komunikace v angličtině, ale nové nápady, nečekané postřehy a třeba i exotické recepty na jídlo.

Česká věda zatím má jen málo pracovišť na světové úrovni. Co ji může pozvednout? Recept jednoho z našich úspěšných vědců, imunologa Václava Hořejšího z Ústavu molekulární genetiky, je: "Neživit špatný výzkum. Dát hodně peněz nejlepším laboratořím. Mladým nadějným vědcům, kteří se vrátili z pobytů v zahraničí a viděli, jak se dělá špičková věda."

Jako příklad jmenoval i biologa Julia Lukeše.

EVA BOBŮRKOVÁ

obsah | publicistika