Češi ve válce

Naši vojáci zasáhli do všech významných světových konfliktů dvacátého století. Nyní vyrážejí do Kuvajtu proti Saddámovi. Budou tak dobří jako staří veteráni?

Ještě dnes čeští hrdinové vyprávějí o bitvách první světové války, o leteckých soubojích ve válce druhé nebo o hořících ropných polích v Kuvajtu, které před dvanácti lety zapálil ustupující Saddám Husajn. Tři veteráni, tři osudy. Každý z nich zažil něco jiného, každý má jinou zkušenost a také názor, jestli je správné jít do války proti teroru. Nikdo asi nespočítá, kolik českých vojáků padlo za posledních sto let. Jisté však je, že si nevedli vůbec špatně. Historici říkají: Nemáme se za co stydět, naši stáli většinou na té správné straně. Stejně je hodnotili jejich zahraniční velitelé. Češi byli vždycky mezi nejlepšími, ať už v první nebo druhé válce. Ale je to tak i dnes? Dobře se ví, že vojáci s nášivkou Czech Republic sloužili v posledních letech v Jugoslávii, v Perském zálivu či Afghánistánu. "Trochu jsme si pohoršili," připouští veterán z Kuvajtu a velitel československé protichemické jednotky Ján Valo. Nejlepší jsou podle něho američtí vojáci, mluví o nich jako o skutečných profesionálech. "Ti mají kázeň!" říká. "Takoví Češi nejsou, myšlením jsou napůl civilisti. Velitelé je musí vlastně trochu přemlouvat."

Alois Vocásek: Češi už nejsou národem Jana Žižky

Ve starém činžovním domě v pražském Podolí bydlí poslední muž, který může vyprávět, co se dělo před osmdesáti šesti lety v bitvě u Zborova. Zažil první světovou válku, slyšel svištění kulek na východní frontě. Z rakouské armády přeběhl na druhou stranu, aby nemusel bojovat proti Slovanům. "Já vás vůbec neslyším, ale to máte jedno. Jestli chcete přijet, tak hned," bručí do telefonu Alois Vocásek. Je malý, shrbený. Na stole má karty s obrázky nahých žen a blahopřání ke stošestým narozeninám. Člověk by řekl, že útok na Irák je poslední, co ho zajímá. Ale tak to není. Jediná zmínka o účasti českých vojáků v tažení proti Saddámovi ho dokáže pěkně rozladit. Reptá, že Češi už dávno nejsou národem Jana Žižky. "Ve své době jsme byli hrdinové, bojovali jsme Slovan po boku Slovana. Té dnešní válce nerozumím. Nevím, proč by tam naši vojáci měli jít."

Říká, že čeští vojáci měli dřív ve světě prvotřídní pověst. Na slově prvotřídní si nechává dost záležet. Za posledních sto šest let toho stihl hodně. V roce 1920 se vrátil z Ruska jako hrdina, jenže pak si svou pověst pokazil. V roce 1946 ho odsoudili jako člena fašistické organizace Vlajka. Na doživotí. Třebaže byl propuštěn už v roce 1954, jeho minulost mu zavřela dveře do všech legionářských organizací jednou provždy. Ještě loni se soudil o svou pověst, ale soud zase prohrál. Vypadá to, že zatrpkl a snad se stal na stará kolena pacifistou. "Saddám a Bush, to je stejná parta. Lidí je na světě šest miliard, všichni máme co jíst. Tak proč válčit?" lamentuje. "Když je necháme na pokoji, nechají i oni nás."

Že by si voják od Zborova vážně myslel že je armáda zbytečná? To rozhodně ne. "Kdyby nás napadli, roztrháme je na cucky. Ale proč máme na někoho útočit?" Pane Vocásku, vždyť Saddám je přece diktátor... "Ale prosím vás, Američani se jenom roztahují, tak to je."

František Fajtl: Terorismus je nutné vykořenit

Je mu devadesát. František Fajtl zažil dost, aby napsal osmnáct knih a radil Janu Svěrákovi při natáčení filmu Tmavomodrý svět. Jen málokdo může vyprávět příběhy jako on. Jeho vlasy jsou bílé stejně jako jeho vousy, po obědě chodí spát. Ale jedním si je stoprocentně jist. Kdyby mu bylo dvacet, jel by do Iráku potírat terorismus. "Dvě věci nenávidím," říká odhodlaným hlasem, "krutovládu a násilí." Nepřítel číslo jedna býval pro něj Hitler, dneska je to Husajn a fanatické náboženství.

"Bylo by správné se s ním dohodnout na kompromisu," přemýšlí hrdina bitvy o Británii a Slovenského národního povstání, "ale on o něj nestojí." Připouští, že boj proti terorismu bude stát oběti. "I nevinné oběti, ale terorismus je nutné vykořenit," říká, jako kdyby chodil na kafe s Georgem W. Bushem. Naši účast v NATO schvaluje a vysvětluje, že jen tak jsme nepřemožitelní. Ví, jak je důležité postavit se bezpráví. V roce 1939 ho nikdo nenutil opustit zemi a vydat se na cestu nebezpečí, mohl klidně zůstat a nastoupit do banky, koneckonců měl obchodní akademii. Co však nesnesl, byl hákový kříž nad Pražským hradem.

Ve Francii bojoval jako stíhač, po jejím pádu odešel za Lamanšský průliv a ještě stihl bitvu o Británii. V roce 1942 se mu povedl husarský kousek, který později popsal v v knížce přeložené do desítek jazyků včetně japonštiny. Při doprovodu bombardérů nad Francií byl sestřelen a v hořícím spitfiru dopadl na nepřátelské území. Náhodou přežil, jiní takové štěstí neměli. Celý den se před Němci skrýval v potoce, z vody mu koukal jenom nos. Další tři měsíce strávil ve strachu, schovával se a prchal. Toužil po jednom: dostat se zpět k útvaru a splatit Hitlerovi jeho dluh. Nakonec se mu to povedlo. Přes Španělsko a Gibraltar utekl zpátky do Anglie, kde ho přivítali jako hrdinu. V komunistickém Československu ho za to potom zavřeli.

Švejkovskou větou "česká foják - dobrá foják" Fajtla nerozesmějete. "Jsme skutečně dobří vojáci, vím, že je to v nás," říká a vzpomíná, že zahraniční velitelé Čechy všude chválili. "Hlavně naši vytrvalost, umění a soudržnost."

Ján Valo: Válka není dobrodružství

Válečný veterán Ján Valo ví, jak vypadá válka na Arabském poloostrově. Když hoří ropná pole a z požáru se valí rakovinotvorný dým, není vidět ani slunce. "Tma jako v noci," vybavuje si více než deset let staré vzpomínky. Při operaci Pouštní bouře velel československé protichemické jednotce, téže, která má nyní zase odejít do Zálivu. Valo, původem Slovák, který už čtyřicet let žije v Praze a má české občanství, rozhodně nevypadá jako válečný hrdina. Je drobný a s hedvábnou šálou možná až příliš elegantní. Nechtěl by také vyrazit s českou protichemickou jednotkou proti Saddámovi? Na takovou otázku se zatváří udiveně. V očích mu chybí nostalgický pohled veterána z amerického filmu.

"Vy se pletete, válka není žádné dobrodružství. Tam umírají lidé. Není to nic vzrušujícího, je to katastrofa." Valo vypráví, že ve válce o Kuvajt měla každá zúčastněná země určený kus pouště, kde by pohřbila své případné oběti. Dnes je o dvanáct let starší. Na stole má čerstvé noviny s fotografiemi amerických vojáků, kteří se před odjezdem do Zálivu loučí se svými rodinami. Na obrázcích svítí slunce, vypadá to na romantické dobrodružství. Stejný osud asi potká také české vojáky. Jak často budeš volat? zeptají se jich manželky a matky. Občas budou, ale podle Jána Vala časté spojení s domovem nedělá dobrotu. Někdy je totiž lepší nevědět, co se na frontě děje. Oficiální informace říkají: Vše je v pořádku, vojáci jsou v bezpečí. "Ale kdyby se rodiny dozvěděly pravdu," přemýšlí Valo, "měly by strach. Ne každé manželství takový stres vydrží."

A přesto, pokud by si Valo mohl vybrat, českou účast v Zálivu by rozhodně podpořil. "Je to naše povinnost. Naše protichemická jednotka patří k nejlepším na světě. Když se nepřidáme, můžou být oběti na životech mnohem větší." Nikdo totiž neví, jaké zbraně Saddám Husajn skrývá. "Jestli použije chemické zbraně, budou mít naši co dělat."

Nejznámější bojiště a působiště našich vojáků ve dvacátém století

1. světová válka

Když Rakousko-Uhersko vstoupí do války, musí narukovat všichni, Čechy nevyjímaje. Jdou do války, o kterou nestojí, bojují proti národům, s nimiž válčit nechtějí. Mnozí proto přebíhají na druhou stranu a vytvářejí legie. Jejich cíl? Samostatný stát! V roce 1914 vzniká ve Francii rota Nazdar, tvořená hlavně sokoly. Třebaže je brzy zdecimována, přicházejí další. Češi bojují v Srbsku, dobře si vedou v Itálii, ale nejlepší je to na východě. Už v roce 1914 Tomáš Garrigue Masaryk posílá ruským generálům tajný dopis: "Nestřílejte na české vojáky s bílou vlajkou, kteří zpívají píseň Hej, Slované..." První jednotky jdou do boje ještě téhož roku, v létě 1917 se proslaví u Zborova. Masaryk má další trumf pro budoucí vítězné mocnosti. Po říjnové revoluci bolševici podepisují příměří s Německem a tlačí na české legionáře, aby složili zbraně. Ti se postaví na odpor a zanedlouho ovládají velkou část Ruska včetně sibiřské magistrály a až k Japonskému moři. Do samostatného Československa se vracejí až v roce 1920.

2. světová válka

Válka ještě nezačala, Češi již bojují ve Španělsku. Po německé okupaci vlastenci utíkají a riskují životy, zahyne jich přes osm tisíc. Do války se zapojí v Polsku a Francii. Na Blízkém východě se formují čeští pěšáci, kteří pak v severní Africe hájí Tobruk. V Británii se prosadí letci, kteří zakládají čtyři československé perutě. Parašutisté přiletí z Anglie do protektorátu a v roce 1942 zavraždí Heydricha. Naši pěšáci se pak v roce 1944 vylodí v Normandii. Slávu vybojuje i pozemní vojsko Ludvíka Svobody, které v roce 1942 vyrazí z Buzuluku do Prahy. Letci přistávají na letišti Tri duby a zapojují se do Slovenského národního povstání. Svobodovy jednotky překročí bývalou československou hranici 6. října 1944 za cenu těžkých ztrát. Po lítých bojích stanou v květnu 1945 v osvobozené Praze.

Poválečné období

Československo se angažuje na podporu socialismu. V roce 1952 vyráží z Prahy vlak s českými lékaři. Jejich chirurgická polní pohyblivá nemocnice (CHPPN) je totéž jako americký M*A*S*H, jenže stojí na opačné straně. Češi pracují v týlu a plní funkci odsunové nemocnice. Další období je zahaleno tmou. Vojenští historici předpokládají, že naši poradci působí ve většině konfliktů, ale fakta se zatím skrývají v archivech. Někteří emigranti bojují ve službách francouzské cizinecké legie. Po roce 1989 působí českoslovenští vojáci v mírových misích OSN. V roce 1991 chemici nastupují do války proti Iráku. Jsou neustále v pohotovosti, mají varovat spojence, kdyby Saddám použil zbraně hromadného ničení. Československé jednotky dohlížejí na odchod Kubánců z Angoly, na volby v Namibii, na rozdělování jídla v Somálsku nebo na bezpečnost Kurdů a šíitů v Iráku, kde také hledají zbraně hromadného ničení. Nejznámější je mise do bývalé Jugoslávie, která začíná v roce 1992. Pět set modrých baretů z Československa zde plní funkci policistů. Vojáci hlídají propouštěcí stanoviště, doprovázejí konvoje, dohlížejí na uložení zbraní a na rozdělování humanitární pomoci. V roce 2002 se naši lékaři uplatní v polní nemocnici při bojích v Afghánistánu, v Kuvajtu nadále působí jednotka chemiků.