Slavní vystěhovalci

Kdo vlastně odchází z domova, z vlasti? Ten, kdo je doma s něčím nespokojen. Buď má něčeho nedostatek (svobody, jídla) nebo je pronásledován politicky či soudně anebo pociťuje různé křivdy. Může to být i z nerozumu, touze po dobrodružství. Každopádně doufá, že v exilu se bude mí jinak, hlavně lépe. Mezi krátkodobými vystěhovalci bývají nejčastěji schopní lidé, kteří doma nenacházejí uplatnění nebo nejsou dostatečně oceňováni. Trvalá emigrace z českých zemí byla nejsilnější v dobách náboženského útisku v 17. století. Jinak řečeno v době temna. Další vystěhovalecké vlny byly vyvolány přelidněním hospodářsky nejzaostalejší části země a pak hospodářskými krizemi.

Největším lákadlem venkovského obyvatelstva byla možniost snadného získání orné půdy. Tak tomu bylo po turecké okupaci Balkánu nebo tatarské nadvlády v carském Rusku a při kolonozaci Ameriky. Po vydání Lincolnova zákona z roku 1862 krajané získávali 120 akrů dosud neobdělávané půdy. Tehdy vzniklo jen v okolí Knox County v Nebrasce 18 českých kolonií.

Roku 1907 od nás odešlo 13 000 lidí. V letech 1922 - 1927 opustilo naši vlast asi 50 000osob hledat práci v jiných Evropských státech a do zámoří 24 000. Tisíce z nich pak našlo práci v pensylvánských ocelárnách, v chicágských jatkách (tehdy bylo Chicago druhým největším československým městem), v tabákových továrnách v New Yorku či v detrotiských automobilkách. Další pracovali v Kanadských lesích (z té doby pochází úslová "těžký je život kanadského dřevorubce").

Dnes žije ve světě kolem dvou miliónů lidí českého původu. Jen menší část z toho množství se usadila v evropských státech. Kromě pracovitých rukou, šikovnosti a myslících mozků si sebou vzali prvky své kultury, zejména zvyky a tradice. Pěstovali ji ve spolcích, krajanských organizacích a časopisech. Občas se vraceli domů, zejména v době konání Všesokolských sletů.

Mnozí se v cizině proslavili. Jen anmátkou jmenujem alespoň ty nejznámější: Pedagoga Jana Ámose Komenského, antropologa Aleše Hrdličku, stavitele evropských veřejných budov Josefa Hlávku, stavitele rumunských královských zámků K. Z. Límana, hudební skladatele Jaroslava Ježka nebo Bohuslava Martinů. Čech Jůlius Mormon je autorem turecké hymny. Bedřich Smetana byl ředitelem filharmonie ve švédském Göteborgu a Antonín Dvořák v New Yorku, kde mu postavili pomník dříve než v Praze. František Škroup působil do své smrti v nizozemnském Rotterdamu. Rudolf Friml dosáhl úspěchů v USA jako autor mnoha známých opeteret (Rose-Marie, Král tuláků). Snad ani nemusíme připomínat tragický osud Oskara Nedbala v Záhřebu. Zakladateli bulharského školství a muzejnictví byli bratři Jirečkové a pan Škorpil z Prahy - Vršovic.

Nikdo však zřejmě nezná snad kromě jména Josefa Zítka jména všech stavitelů a zejména zedníků staré Vídně, horníků v Belgii a severozápadní Francii, kteří se svou těžkou prací zasloužili, o hospodářský rozvoj oněch států. Mezi takové emigranty patřili i členové Interhelpa v bývalé sovětské Asii, například členové Marečkovy rodiny v bývalém Frunze a Alma Atě. Irigátor Mareček je bezesporným zakladatelem kirgizského horolezectví, jeho dcera zasloužilou členkou tamějšího dramatického divadla a syn místní turistiky. Do této skupiny obětavců patří bezpočet našich lékařů v Africe, legionářů v době I. Světové války u Vouziers, Tvorova a na Sibiři, za II. Světové války u Tobruku a Dunquerque, letců RAF v bitvě o Londýn a ve Svobodově armádě. Českého původu byl i brazilský prezident Kubitschek nebo dva kosmonauté z USA Eugen Cenana a John Blaha.

Trvalí emigranti na svůj původ často dlouho nezapomínají. Jejich vztah k domovu se projevuje jejich častými schůzkami, při nichž vzpomínají, oživují písněmi folklór a udržují zvyky a obyčeje své staré vlasti. Arganizace mají různé názvy a pestrý obsah činnosti. Nejvíce je jich ve Vídni a v USA. Ve vídni vychází čtrnáctidenník Krajanské noviny a časopis Nazdar. Tradice udržuje česká škola J. A. Komenského na Sebastianplatzu. Komenského škola je i v barmské osadě na hranici s Thajským královstvím. K jejímu zřízení přispěl náš krajan Miloš Velechovský. V rakouském Linczi se krajané scházejí ve sfružení Čechů a Slováků. Také v Paříži a blízkém Argerteuil se několikrát ročně scházejí rodáci v krajanském spolku.

Celý svět zná jak prvního, tak zatím našeho posledního prezidenta. Profesor Tomáš Masaryk se v USA oženil a přijal jméno své manželky Garrigue. Jmenují se po něm ulice v Mexiku a v Záhřebu. Václav Havel je v cizině populárnější než doma. Na Mauritiu existuje v největším městě náměstí Jana Palacha.

LUBOMÍR LINHART, ČESKÉ LISTY

obsah | publicistika