Česká obec Čechohrad na Ukrajině oslavila 135. výročí svého vzniku

Tisíc kilometrů jižně od ukrajinské metropole Kyjeva leží česká obec Čechohrad. Před 135 lety ji zde založili přadláci z východních Čech. Letos v říjnu si jejich potomci výročí vzniku obce připomněli.

Čechohrad byste na mapě Ukrajiny hledali marně. Oficiálně se dnes obec, kterou zde Češi založili v roce 1869, jmenuje Novhorodkivka. Název se sice změnil, Češi tu však zůstali, i když ve čtvrté nebo páté generaci. Počátkem října se za nimi vypravil Zdeněk Lyčka, ředitel krajanského odboru ministerstva zahraničí. To totiž českým krajanům přispívá na opravy a vybavení spolkových budov, českých škol i činnost krajanských sdružení. Při cestě na oslavy 135. výročí založení Čechohradu navštívil i další místa, kde dosud Češi žijí.

"Při té příležitosti, když už jsme sedli do auta a jeli z Kyjeva na jih, tak jsme navštívili také krajanskou komunitu v Simferopolu, Alexandrovce, Lobanovu a Záporoží," říká Zdeněk Lyčka.

Právě sem mířili počátkem 60. let 19. století přadláci, kteří ve východních Čechách ztratili obživu a doufali, že na východě najdou novou existenci. Nejprve se uchytili na Krymu, v Simferopolu a jeho okolí, a teprve později se stěhovali i na jiná místa na Ukrajině.

"Roku 1869 asi dvě stě lidí, tuším devadesát rodin, vyrazilo z Krymu do Čechohradu a založilo tuto vesnici. Byly tam nejdříve problémy s vodou, ta voda byla slaná, musely se dělat hluboké vrty, dokonce původně založený Čechohrad se musel kousek přesunout právě kvůli nedostatku kvalitní vody. To ale nebylo nakonec na překážku a Čechohrad od roku 1869 postupně vzkvétal. Dalo by se říct, že z původně české vesnice se stala mnohonárodnostní obec, která má dnes asi jedenáct set padesát obyvatel. Z nich asi pouze sedm set se ještě hlásí k českému původu. Žijí tam další národnosti, Rusové, Ukrajinci, Němci, Židé, Slováci, Poláci a tak dále, říká Zdeněk Lyčka."

O prvních zakladatelích Čechohradu hovořila i Valentina Zezulová - Firsová, když letos v létě doprovázela skupinu dětí našich krajanů z Čechohradu při jejich ozdravném pobytu v Bukovanech u Příbrami.

"Byli dobří muzikanti, dobří zemědělci, měli svá hospodářství... Přinesli svou kulturu a chrání ji dodnes. Chrání se jazyk i všechny obyčeje na Velikonoce i na Vánoce. Udržela se vajíčka, pomlázky, udrželo se i vinšování, koledy, písně a kroje. Díky našim babičkám a dědečkům za to, že nám to všechno zachránili."

Podle Zdeňka Lyčky ale uchování češtiny a českých tradic mezi našimi krajany v zemích bývalého Sovětského svazu představuje velký problém.

"Stalinské represe příliš nepřály tomu, aby se čeština užívala v denním styku. Staří lidé česky ještě trochu mluví, ti mladší kolem padesáti let a méně už česky nemluví skoro vůbec."

V poslední době se ale situace mění k lepšímu. Už deset let v Čechohradu působí čeští učitelé, které sem vysílá ministerstvo zahraničí. O kurzy češtiny je velký zájem nejen mezi krajany. Jedním z důvodů je podle Zdeňka Lyčky i špatná ekonomická situace na Ukrajině a možnost vycestování do Česka za prací.

I když přímo v oblasti Čechohradu tenhle problém není tak akutní, protože předseda krajanského spolku pan Zezula je zároveň ředitelem velkého agropodniku, který prosperuje a dává práci nejen místním Čechům, ale i ostatním obyvatelům Čechohradu. Připadal mi jako takový novodobý Baťa."

Krajanské sdružení, které místní podnikatel pan Zezula vede, se věnuje hlavně dětem a mladým lidem. Existují tu folklorní, hudební i taneční soubory, které už zdaleka nepěstují jenom českou dechovku. Nejznámější je přesto Čechohradská hudba, která vystupuje po celé jižní Ukrajině i v zahraničí. Hudebníci z Čechohradu jezdí pravidelně i na folklorní slavnosti do Rožnova pod Radhoštěm.

Zajímavostí Čechohradu je i to, že si tu v roce 1999 postavili nový katolický kostel.

"Když jsem odjížděl na Ukrajinu, tak jsem viděl videokazetu, kde přesně před deseti lety, když bylo 125. výročí založení Čechohradu, hrdě ukazovali na místo, které jim místní úřady poskytly k vybudování kostela. To místo bylo přesně identické s místem, na kterém původně stával kostel, který byl za stalinských represí zničen. A když jsem přijel do Čechohradu letos, o deset let později, tak kostel už stál a slavil pětileté výročí. Ten kostel vznikl díky mezinárodním sbírkám, díky finanční pomoci ze všech koutů světa. Vznikl zcela nezávisle na České republice a je velice potěšitelné, že taková krásná stavba vznikla svépomocí," říká Zdeněk Lyčka.

Čechohradští jsou také podle Valentiny Zezulové na nový kostel velmi pyšní.

"Je to první katolický kostelíček na východě Ukrajiny. Teď máme slovenského kněze a sestřičky z řádu Cyrila a Metoděje. Jedna je z Čech a druhá ze Slovenska."

Stopětatřicetiletou historii Čechů v Čechohradě dokládají i zajímavé archivní materiály. Dochovala se například kronika, ve které je popsáno založení obce. I z vyprávění, které se traduje po několik generací, vyplývá, že začátky byly velmi těžké.

Příchod do Ruska pod carskou správou se zcela diametrálně lišil od toho, s jakými představami lidé od nás odjížděli. Někteří přišli o veškeré své jmění, protože pokud někdo něco měl a přivezl si peníze, tak to jmění velice rychle v tomto prostředí použil na to, aby vůbec přežil, aby si zakoupil nejnutnější potraviny, otop a podobně. Ty začátky byly kruté, vykopávali si zemljanky a tam přežili první dvě zimy.

Tím ale těžkosti zdaleka nekončily. Přišla bolševická revoluce, stalinské represe, v 50. letech byl Čechohrad přejmenován na Novhorodivku. Místní se ale českého názvu Čechohrad nevzdávají a svou obec stále nazývají původním jménem. Její oficiální název ale měnit nebudou, protože zde už zdaleka nežijí jenom Češi. Naštěstí se sousedy jiných národností nemají problémy.

"Já jsem nenarazil na žádný projev jakékoli xenofobie. Myslím si, že i z historických hledisek tady bylo vždycky soužití Čechů s Němci. V některých vesnicích skutečně Češi s Němci žili dlouhá léta. Těch Němců tam moc nezůstalo, ti hodně využili možnosti vystěhovat se do Německa ještě za socialismu, pokud ta možnost byla. Na to, že v Čechohradě žije třináct národností, je ta vesnice prosperující a vypadá mnohem méně zanedbaně, než jiné ukrajinské vesnice," říká Zdeněk Lyčka.

I to je jeden z důvodů, proč se Češi z Čechohradu nechtějí vracet do původní vlasti v takovém počtu, jako se vraceli například z Volyně, postižené černobylskou jadernou katastrofou.

"Existují samozřejmě Češi, kteří se už vystěhovali, existují Češi, kteří mají potvrzení o příslušnosti ke krajanské komunitě a s tím stěhováním tak nějak v koutku duše počítají, kdyby došlo ke zhoršení situace. Ale když jsem viděl mladé lidi, kteří vystupují na pódiu, šijí si kroje ze starých záclon a jsou plni elánu, viděl jsem v tom budoucnost a naději. Takže není to tak, že zrovna z Čechohradu se k nám povalí tisíce lidí," dodává Zdeněk Lyčka.

MILENA ŠTRÁFELDOVÁ

obsah | svět - svet