V moldavském Holuboje žijí Češi

Výprava za českými krajany, ke které patřil duchovní, statkář, předseda občanského sdružení, studentka a stavitel, jela navštívit Čechy žijící v zapadlých místech Evropy koncem léta tohoto roku. V Moldávii bylo již po sklizni vína, místní lidé se začali připravovat na zimu. Protože příjezd návštěvníků z Čech do vesnice Holuboje byl dopředu ohlášen, předháněli se krajané nejen v pohostinnosti, ale také ve snaze pochlubit se s výsledky své práce pro krajanský spolek i pro celou vesnici. Výprava se nedala zahanbit a hned po příjezdu zašla do školy, která nese jméno Jaroslava Haška, a předala učitelkám, které se hlásí k české národnosti, pěknou hromádku učebnic češtiny a několik knih a dárků od sponzorů. Ředitelka školy mluví také česky, i když je v přízvuku slyšet vliv ruských škol, dokáže vyprávět o dějinách Čechů v Moldávii velice poutavě. A potom se naše výprava nezastavila. Přijala nás starostka, národností Bulharka, která vyprávěla o tom, jak si lidé pomáhají, když na ně velké země v době záplav zapomněly. Žije zde 9 národností, ale nikdy mezi lidmi nevznikly žádné národnostní nebo náboženské třenice, ba ani rvačky. Vyprávěla o plánech na vybudování českého kulturního centra. Měly by to být sice jen dvě místnosti, ale přímo na radnici.

Potom nás přivítal ředitel hudební školy pan Iriněvič, který nejen nezapomněl krásnou češtinu, ale rozezpíval naši výpravu krásnými českými písněmi. Největší starost ale má o budoucnost české hudby v Moldávii. Nástroje, na které hraje jeho školní dětský dechový orchestr, jsou již hodně za zenitem svých schopností vyloudit čistý tón. A nové nástroje se shánějí velice obtížně, v podmínkách Moldávie se to zdá nemožné. Ale tento sedmdesátiletý Čech se nevzdává. Ví, že mladí lidé, kteří se zabývají hudbou, jsou lépe chráněni před nebezpečím drog. Ještě tentýž večer jsme byli pozváni do několika rodin, kde nám staří lidé nádhernou češtinou vyprávěli o svých předcích a o Češích v Moldávii. Neobešlo se to bez hudby, zpěvu a v jedné rodině ani bez tance. Před odjezdem nás navštívila místní lékařka, dcera bývalého dlouholetého krajanského představitele pana Karáska, která hovořila slušnou češtinou a zjišťovala možnosti studia v České republice. Její syn slyšel o vysoké úrovni českých škol a rád by v Čechách studoval. Členové výpravy jí poskytli několik informací, které mohou mladému muži pomoci ke studiu.

Když jsme opouštěli překrásné údolí vesnice Holuboje, lemované ohromnými plochami osázenými vinohrady, nastavujícími svou tvář blahodárnému slunci, přišlo nám na chvíli líto, že o tomto kousku země, na kterém se naši předkové podepsali svou pracovitostí a pílí, ví příliš málo lidí. Vyjeli jsme z údolí a vkročili po několika kilometrech do hlučné civilizace, která nás opět pohltila svou nenasytností...