K historii bývalých čs. politických vězňů: klub K 231 v exilu

Čeští exulanti v Kanadě se při jeho vzniku inspirovali stejnojmenným klubem, o jehož založení usilovali bývalí političtí vězni v Československu v roce 1968. Jejich úsilí však tehdy zmařila srpnová okupace. Historií a činností klubu K 231 v exilu se ve své diplomové práci zabýval Josef Halla.

"Klub vznikl na své schůzi 1. června 1985 v restauraci Praha v Masaryktownu, což je centrum krajanského života v Torontu. Číslovka v názvu je podle zákona 231 z roku 1948 na ochranu lidově demokratické republiky, podle kterého byla většina politických vězňů v 50. a 60. letech odsouzena a uvězněna. Již od počátku patřili mezi nejvýznamnější osobností, aniž bych chtěl snižovat význam kteréhokoli z přibližně sto dvaceti členů, předsedkyně Eda Ottová, její manžel František, který byl pokladníkem spolku, o dokumentaci se starali Otakar Rambousek a Lumír Salivar. Ve výboru se objevila i taková jména jako Milan Frýbort nebo Jiří Bláha a tak dále."

Jaké osudy měli tito lidé za sebou?

"Tito lidé měli za sebou často velmi pohnuté osudy již například z doby okupace. Někteří se zapojili do odboje, jiní poznali represivní aparát až po únoru 1948. Byli mezi nimi i tací, kteří měli navržen trest smrti, někteří dostali velmi vysoké tresty nebo byla perzekvovaná i část jejich rodiny. Například bratr paní Ottové byl popraven v roce 1952."

Jakou klub K 231 v té poměrně krátké době své existence vyvíjel činnost?

"Jeho činnost v 80. letech navazovala na činnost československého nebo lépe řečeno českého K 231 z roku 1968. Navazovali na snahu, aby politickým vězňům byla navrácena plná občanská práva a aby dosáhli společenské, morální i jiné rehabilitace."

V roce 1988 se členové K 231 v Kanadě zapojili i do řetězové hladovky. Oč šlo?

"Mezinárodní skupina Čs. organizace pro lidská práva se v roce 1988 rozhodla vyhlásit hladovku na podporu tzv. vězňů svědomí, kteří byli v Československu souzeni pro svoje politické názory, ale třeba i proto, že odpírali vojnu nebo se pokusili emigrovat. Každá země, kde žila početnější část našich krajanů, ať už jde o Švýcarsko, Německo, Kanadu nebo Austrálii, se po určitý časový úsek do této hladovky zapojila. Tuto akci v Kanadě koordinovala paní Ottová ve spolupráci s významným představitelem Československého sdružení v Kanadě panem Milošem Šuchmou a s jednou z hlavních organizátorek této akce Danou Seidlovou ze Švýcarska. Cílem bylo, aby lidé drželi symbolicky jeden den hladovku a aby napsali přímo do věznice některému z vězňů svědomí. Měli také napsat předsedovi vlády a prezidentovi."

Kolik lidí se tenkrát do této hladovky zapojilo?

Dá se říct, že prakticky každý den minimálně jeden člověk v každé z těch zemí. V Libri prohibiti je ale složka, kde najdete dopisy, že se do hladovky zapojilo mnoho občanů i z naší republiky. Řekl bych, že to byly řádově stovky lidí jak v exilu, tak u nás doma."

V roce 1989 odhalil K 231 v Masaryktownu pomník obětem komunistického režimu. Jak k tomu vůbec došlo?

"Členové této organizace se rozhodli, že by památka těch, kteří zemřeli následkem komunistické perzekuce, ať už ve vězení nebo na hranicích, měla být nějakým způsobem symbolizována. Hledali proto vhodnou lokalitu, přemýšleli, jakou formu by měl tento památník mít, a nakonec zvítězil návrh Josefa Randy, což je sochař žijící ve Winnipegu. Ten navrhl sochu postavy, která je ukřižována na podstavci, ze kterého je vztyčen srp a kladivo. Lidé byli komunistickým režimem křižování, tak je to takto symbolicky vyjádřeno. Prostřednictvím vyhlášené sbírky se podařilo sehnat více než 23 000 kanadských dolarů, což byla velmi slušná suma. Podařilo se to během dvou let a poté byla stavba za velkého ohlasu slavnostně odhalena."

Do té sbírky ale nepřispívali jen kanadští krajané, že?

"Jak do sbírky, tak i do ostatních aktivit, se nezapojovali jenom političtí vězni, ať už z Kanady nebo jiných zemí světa, ale i sympatizanti. Konkrétně do této sbírky na památník se zapojili krajané z více než deseti zemí."

Pomáhal K 231 před rokem 1989 i československému disentu a hlavně muklům a vězenkyním z 50. let v Česku?

"Ačkoliv se to nezdá, tak lidé, kteří byli za socialismu takzvaně na okraji společnosti, ať už se jednalo o letce z RAF nebo o politické vězně, se do určité míry pravidelně scházeli. Například ženy - bývalé vězenkyně se v Praze scházely v Černém pivovaře na pražském Karlově náměstí. Prostřednictvím návrhu Antonína Uhlíře realizovala Eda Ottová jako jeden ze základních programových prvků K 231 sociální pomoc, která měla zprvu směřovat hlavně k jejím spoluvězenkyním žijícím v Československu, pomoc se ale nakonec dostala i osobám žijícím v exilu. Dotyčné dámy byly už většinou v seniorském věku, často byly osamělé, nemocné, mnohdy neměly příbuzné, protože následkem vězení třeba nemohly mít děti. Eda Ottová se jim rozhodla posílat symbolické částky od 20 do 100 kanadských dolarů. Během pěti let existence organizace bylo na několik desítek adres posláno asi sedm a půl tisíce kanadských dolarů. Tato pomoc se postupně rozšiřovala, protože dotyčné ženy často v dopisech, kde děkovaly tomu, kdo jim pomáhal, nežli vlastně zjistily, že je to jejich bývalá spoluvězenkyně z Pardubic Eda Ottová, posílaly adresy dalších osob, kterým by měla být tato pomoc zasílána. Došlo také na podporu několik rodin uvězněné Jazzové sekce. Já bych jen ocitoval jeden typický příklad, jak ženy reagovaly na pomoc. Cituji: ...a protože si myslím, že je to opravdu veliký dar, rozhodla jsem se, že polovinu pošlu J. Však jsme se spolu kdysi na švadlárně dělily o práci, tak ať ještě někdo další má radost."

Jak se vyvíjela činnost K 231 po roce 1989?

"Na přelomu let 1989 - 90 se krajané velmi činorodě zapojili do pomoci obrozující se občanské společnosti, ať už finančními nebo věcnými dary, řada z nich sem přijela a snažila se do toho společenského a kulturního života aktivně zapojit. Bylo jasné, že klub K 231 v exilu určitou náplň své činnosti ztratil, protože tato organizace mohla legálně vzniknout v podobě Konfederace politických vězňů v Československu. Proto se rozhodli koncem roku 1990 svou činnost ukončit a být zahraniční pobočkou Konfederace. Pomník se rozhodli předat partnerské organizaci Masaryk Memorial Institute, které předali i několik tisíc dolarů na udržovací fond. Někteří ze členů se vrátili natrvalo do Česka, někteří sem přijíždějí, neboť mají kanadské i české občanství, byť ze strany našeho státu k tomu nejsou činěny zrovna upřímné podpůrné kroky. Je to samozřejmě smutné, ale žije jich už jenom menšina, většina z nich už bohužel zemřela."

A jak Vy sám jste se k problematice klubu K 231 dostal?

"Přemýšlel jsem, na jaké téma napíšu diplomovou práci, a postupně jsem se dostával od obecnějších témat problematiky jáchymovských táborů a perzekuce v 50. letech až k tématu docela konkrétnímu, a to byl klub K 231 v exilu. Pak jsem se setkal s Lumírem Salivarem, který mi přivezl většinu čísel časopisu, který vydávali a zdarma šířili do celého světa i do Československa. Seznámil jsem se s existenci tohoto spolku, a tak vznikla má diplomová práce."