Česká polní nemocnice v Afghánistánu

Sto dní obvykle dostávají noví vůdci, noví šéfové a noví velitelé na to, aby ukázali, co v nich vězí. Za sto dní se zpravidla ukáže životnost či nesmyslnost myšlenky. Prvních sto dní měla před nedávnem za sebou česká polní nemocnice v Afghánistánu.

Jako všechno smysluplné a přesahující zahrádku do sebe zahleděné české vnitřní politiky, se naše vojenská nemocnice rodila v bolestech. Místo velkorysého využití příležitosti, aby se naše armáda stala plnocennou součástí sil bránících teroru, se ozývaly hlasy: Afghánistán? Kde to vůbec je? Jaký to má smysl? Kdo to zaplatí? Vždyť přece potřebujeme peníze jinde.

Zatímco se politici hašteřili, vojáci naložili nemocnici do letadel a odletěli do Kábulu. Postavili první stany uprostřed pustiny bez jediného stromu, vztyčili vlajku a rozestavěli stráže na stanoviště. Během neuvěřitelných čtyř týdnů vydupali z afghánského prachu s vlastními buldozery a s vlastním českým řemeslným fortelem něco, na co se začali chodit dívat s uznáním a závistí generálové z jiných jednotek mezinárodních sil.

Uplynulo sto dní. Naši vojenští doktoři už si vzali do parády kolem pěti tisíc pacientů. Od zlomených palců přes střepinová zranění nohou až k těžkým operacím v celkové anestezii. Uplynuly tři měsíce a něco a z českých luhů a hájů zazněl do afghánské pustiny znovu zpěv malosti. Předmětem sporu se stalo složení pacientů české nemocnice. Naše 6. polní je válečná nemocnice a je určena pro utrhané nohy vojáků mezinárodních sil, laboratoře a moderní operační sál i celý stopadesátičlenný tým doktorů, sester a vojáků specialistů je připraven zasáhnout i v těžkém boji. Jenže válka je, jak známo, nevyzpytatelná. Usmyslila si, že se zakuklí do latentní a vyčkávavé podoby. Tím pádem má nemocnice mezi pacienty méně vojáků mezinárodních sil a více nemocných z řad civilních obyvatel Kábulu a okolních vesnic. Objevil se opět problém. Pravý český problém. Studijní skupina, která přiletěla z Prahy, mi naznačila, že léčení afghánských civilů není dostatečně důstojný program pro 6. polní. Abych pravdu řekl, hnulo mi to žlučí. Cítím, že je zpochybněno to, co je dnes na naší polní nemocnici nejcennější. Jaksi jsem nebyl schopen pochopit mínění jednoho z členů odborné skupiny: "Máme tu nejlepší vojenské doktory, a oni tu léčí nějaké Afghánce!"

Chodíme mezi ty "nějaké" takřka obden. Země je zničená válkou, většina pacientů v ambulanci, kterou vystavěli naši vojáci v polorozbořené opuštěné garáži nemá ani na chleba, natož pak na doktora. Museli byste vidět ty tváře poloslepých, popálených, nemocných podvýživou a belhajících se na pahýlech, které jim zbyly po výbuchu miny. Museli byste slyšet ženu, která z garáže odchází a říká: "Ten doktor byl kafír, nevěřící, ale pomohl mi! Ať mu žehná Alláh!"

Vojenská delegace z Prahy položila velení 6. polní otázku zdánlivě logickou, ve skutečnosti však vyjadřující nepochopení celého poslání nemocnice. Jsme armáda, nebo jsme humanitární organizace? Nemá smysl rozvádět, jak američtí vojáci stavějí v Afghánistánu školy a pomáhají místním nemocnicím. V Kábulu teď jde o mnohem víc než o pár tisíc ošetřených či odoperovaných pacientů. Díky léčení místních obyvatel se stala naše nemocnice plnoprávným a nejlepším velvyslancem našeho státu v Afghánistánu. Její pověst letí městem a učinila z ní nejpřirozenější ambasádu. A nejen to. Na základě příkazu řeckého pohana Hippokrata léčí tu křesťanští lékaři z Čech muslimské obyvatele Kábulu. Což je důležitější čin než nákup stíhaček. Jsem na naši nemocnici pyšný. Možná však, že ten největší přínos naší 6. polní v Afghánistánu nakonec shledáme v tom, že léčí nás samotné. Je u nás v české kotlině zvykem, dělit se jen o to, čeho máme dostatek. Zkusme jednou oželet, že saháme do kapsy, abychom dali něco ze své vlastní podstaty.

JAROMÍR ŠTĚTINA, ČESKÝ ROZHLAS

obsah | svět - svet