Kšefty s rudou olympiádou

V těchto dnech před dvaceti lety (29. 7. až 12. 8. 1984) probíhaly XXIII. letní olympijské hry v Los Angeles. Na nich však jako na jediných v dějinách měli naši sportovci od nejvyšších státních míst zakázáno startovat. Důvod? Sovětský svaz oplácel USA bojkot moskevské olympiády v roce 1980 a k němu se s výjimkou Rumunska připojily všechny státy komunistického bloku. Servilní rozhodnutí ÚV KSČ vzalo našim sportovcům šanci proměnit tréninkovou dřinu v medailové úspěchy.

Mohly být vpravdě historické, protože v předešlém roce získali naši atleti na světovém šampionátu v Helsinkách devět medailí - čtyři zlaté, tři stříbrné a dvě bronzové. Opakování triumfu se předpokládalo v Los Angeles, kde by se vedle mistrů světa Jarmily Kratochvílové, Heleny Fibingerové či Imricha Bugára ocitli na vrcholu svých kariér další atleti. A totéž platilo o československých cyklistech, házenkářích, veslařích, vzpěračích a zápasnících. Diskař Bugár byl tehdy jasně nejlepší na světě a vše nasvědčovalo tomu, že olympiádu vyhraje.

Vašemu rozladění se nelze divit. Tehdy jste měl kromě výroku, že vás rudá olympiáda nezajímá, prohlásit: "Pojedu do Los Angeles klidně za vlastní peníze!" To jste myslel vážně?

Jistě, byl jsem mistrem světa a kdekdo mi to v cizině dával najevo. Ale u nás byla linie Moskvy a ÚV KSČ svatá. Ovšem předseda Himl nebyl v jednoduché situaci. Věděl, jak nám bylo ukřivděno, ale nemohl s tím nic dělat. "To o reklamě na vodku radši nikde neříkej!" radil mi. Když jsem ale trval na svém, že mě na žádné náhradní olympiádě nikdo neuvidí a že pojedu s manželkou na dovolenou do Bulharska nebo Rumunska, tak se zlobil. "To takhle nemůžeš!" křičel. "Ale můžu," odpověděl jsem.

Tehdy se média, zejména ČTK a Československá televize, snažila vymámit ze sportovců názor, že schvalují neúčast v Los Angeles. A mnozí oslovení v bázni přitakali.

Za mnou redaktoři taky přišli. Zeptal jsem se: "Zveřejníte jen to, co řeknu?" Odpověděli, že to nejde. "Tak sorry, pánové!"

Náhradní olympiáda byla oficiálně nazvána Družba, atleti ji neměli v Sofii, ale v Moskvě, a vy jste tam nakonec startoval. Proč se rebelie nekonala?

Strach v tom nebyl. Měl jsem natrénováno, a když v květnu padlo to nešťastné rozhodnutí, závodil jsem pochopitelně dál. Byla to moje práce. Na Olympijském dnu v Berlíně jsem vyhrál hodem 69,18 a v tom závodě jsem si natrhl prsní sval. Fajn, říkal jsem si v duchu, teď mám i zdravotní alibi a můžu na tu dovolenou.

A opravdu jste se zranil?

Trochu jsem škubnul víc rukou a příštích čtrnáct dní netrénoval. Jenomže na Dukle měli obavy z maléru, takže to oznámili Himlovi, ten mě zavolal a překvapil: "Chtěl jsi jet s manželkou na dovolenou k moři? Tak tě posílám do Itálie a ženu si s sebou vezmeš místo trenéra." Měl ale podmínku, že se tam budu připravovat na rudou olympiádu. Takhle si mě koupil. Každý jsme dosáhli svého. Bylo to skvělé soustředění. Půl dne trénink a půl dne pláž.

Jenomže v Moskvě jste hodil 65,36, což byl váš nejslabší výkon v sezóně, a skončil až čtvrtý. Proto se hned vyrojily dohady ...

Ano, kdekdo říkal, že jsem závod bojkotoval. Ale to nebyla pravda. Když jsem přiletěl do Moskvy z Norska, tak mi pořadatelé řekli, že se hází již zítra, a ne pozítří. Nemohl jsem si jako obvykle den před závodem udělat v posilovně tónus, takže disk lítal o dva metry méně. Z bojkotu mě nařkl i tehdejší náš velvyslanec v Moskvě soudruh Zavadil. "Když to tvrdíte, tak tady nemusím být," řekl jsem, praštil dveřmi a odešel z ambasády.

Mělo to později nějakou dohru?

V letadle mi funkcionáři dávali kapky, ale z toho jsem si nic nedělal. Ta hlavní dohra byla ovšem o penězích. Na ČSTV schválili finanční odměny všem, co na rudé olympiádě získali medaile, a to ve výši jako z olympijských her v Los Angeles. Já byl ovšem čtvrtý, takže jsem neměl nárok. "Jak k tomu přijdu?! Když jste změnili program, nemohl jsem se připravit na velký závod!" protestoval jsem. A aby si mě udobřili, uznali mi výkon z Olympijského dne v Berlíně - 69,18. Proto jsem dostal odměnu jako za olympijské zlato. Suma to byla příjemná, snad dvacet tisíc, ale velké zklamání zůstávalo. Byl jsem jasně nejlepší na světě, ale nemohl jsem to na olympijských hrách potvrdit. Vždyť vítězný Němec Daneberg hodil v Los Angeles 66,64. A já měl v tom roce průměr ze všech závodů přes šedesát sedm metrů.

Na další olympiádě v Soulu 1988 jste skončil až na dvanáctém místě. Proč?

Byl jsem tam dlouho, přes měsíc. Hlava to nezvládla. Sežral jsem sám sebe. Hodil jsem 60,88 a byl úplně hotovej. Psychicky jsem odešel. V tom roce jsem měl nejlepší výkon 66,46. Daneberg dostal bronz za 67,38. Kolega Gejza Valent byl pátý za 65,70.

Vy ale pořád držíte český, dříve československý rekord, výkonem 71,26 z roku 1985.

To se povedlo v americkém San Jose. V kruhu to strašně klouzalo, při rozcvičce jsem málem upadl. A jak jsem se bál, aby se mi to nestalo v závodě, tak jsem hod začínal opatrně a teprve ke konci za to vzal. Hned první pokus byl rekordní. Samozřejmě foukal dobrý vítr. Pak jsem do toho bušil a myslel na světový rekord, ale byly z toho jen dva hody přes šedesát devět.

Kdy jste měl životní formu?

V letech osmdesát tři až osmdesát šest. To jsem měl nejlepší průměry závodů. Mám každý závod zaznamenaný. Takže jsem například stošedesátkrát hodil přes šedesát pět metrů.

Přestal jste závodit v roce 1995, kdy vám bylo čtyřicet, ale přesto si určitě pamatujete, jak se pozná, že má člověk životní formu.

Můj cíl byl jasný: mít namakáno v přípravě a absolvovat ji bez zdravotních problémů. Když se to povedlo, forma přišla a už se jen udržovala. Špatné je, když vyskočí a spadne. U mne ale když vyskočila, tak zůstala. Takže zpravidla na podzim jsem měsíc a půl nic nedělal, jen hrál fotbálky, pak jsem před závodem zašel do posilovny a druhý den vyrovnal osobák.

Čím to je, že poslední dobou šly výkony nejlepších diskařů světa dolů?

Těžko říct. Nebyli lidi, vhodné typy závodníků ochotných dřít. Možná vyvstaly obavy z dopingových kontrol. Totéž totiž platí o kladivářích. Dnes ti nejlepší házejí osmdesát čtyři a pořád nemají na Sedycha a Litvinova, kteří uměli osmdesát sedm. V disku se po letech stagnace objevili například Maďar Fazekas nebo Litevec Alekna, kteří umějí sedmdesát metrů.

Co vám atletika dala a naopak vzala?

Rozhodně víc mi dala, než vzala. Tehdy jsme sice nebyli tak dobře placeni jako dnešní závodníci, ale byli jsme rádi, že jezdíme po světě. Vždyť třeba v Itálii jsem byl za celou svou kariéru na soustředěních či závodech čtyři sta šedesát pět dní. To je víc než rok a čtvrt. A pokud přece jen něco vzala, tak trochu zdraví. Disk je rotační disciplína. Klouby mám vymlácené. Čekám, že mě brzy začnou víc bolet kyčle, kolena a ramena, ale zatím to musím zaklepat. Ovšem kdoví, kdybych nesportoval, možná by to bylo horší. Mám totiž artrózu v levém rameni a přitom jsem házel pravou rukou. Proto jsem sundal váhu ze sto dvaceti osmi na sto čtrnáct, přestal pít pivo a provádím mírnou údržbu těla, trochu cvičím.

Proč má na letošní olympiádě v Athénách jen pár našich atletů medailové šance?

Ze širšího pohledu je to tím, že tréninková střediska mládeže, která nám záviděl celý svět, se po sametové revoluci zrušila jen proto, že existovala za komunistů. Než jsme se po letech k tomuto modelu vrátili, nenávratně uniklo hodně talentů. Jinak je nutné vzít v potaz, že dětí je méně, mají pestřejší možnosti vyžití a oblíbily si další sporty, jako třeba golf. I tak však v Athénách naši atleti šance mají. Kromě trojice výškařů jsou to však jen staré osvědčené firmy - Železný, Šebrle, Dvořák a z atletek snad Pospíšilová a Brejchová. Jinak bohužel nikdo.

Mgr. IMRICH BUGÁR (14. 4. 1955, Dunajská Streda), mateřský jazyk: maďarština, sportovní začátky - házenkáře pozvali na atletické závody, poprvé hodil diskem a vyhrál dorostenecký přebor okresu. Po vyučení elektromontérem v bratislavském Slovnaftu nastoupil na vojnu do pražské Dukly, za niž závodil 21 let (do roku 1995). Největší úspěchy: mistr světa 1983, mistr Evropy 1982, druhý na OH 1980, třetí na ME 1978. Vystudoval trenérství na FTVS a trénoval desetibojaře Změlíka. V současné době je místopředseda Českého klubu olympioniků a pracuje v oddělení zahraničních sportovních styků Armády ČR.