Thomas Hasler našel ve filmu Písničkář otce

Když se Karel Hašler jako herec Národního divadla v Praze rozhodl jít za hlasem svého srdce - stát se lidovým písničkářem, dostalo se mu ze strany jeho manželky jen opovržení a pohrdání. Sestra slavného Rudolfa Frimla, vynikající klavíristka by nejraději sama koncertovala a chodila do společnosti. Místo toho jí čekal tehdy běžný ženský úděl - starat se o domácnost a o dva syny, zatímco její manžel hrál divadlo, chodil na veselé večírky a co se týče žen, zdá se, že nebyl svatoušek.. Už to se jí silně zajídalo, ale alespoň když měl pevné angažmá a jistý výdělek v divadle, aby rodina nežila v nejistotě. Ale dát se na dráhu skladatele populárních písniček, to už bylo příliš! Manželé Hašlerovi se hádali, jeden a později i druhý syn odjeli za strýcem do Ameriky, nastalo rozloučení "od stolu a od lože". Zdena odjela bydlet do jejich vily mimo Prahu, zatímco Karel pokračoval v Praze v úspěšné dráze skladatele a kabaretiéra.

Bylo mu téměř šedesát, když poznal mladou Charlotte Jurdovou. A bylo to šest týdnů před jeho smrtí v koncentračním táboře Mauthaussen, když mu porodila syna. Dala mu jméno po prvním českém prezidentovi - Tomáš.

Karel Hašler svého syna Toma nikdy nespatřil. Zůstaly však dopisy, kde vyjadřuje radost nad jeho zrozením a píše něžné řádky své "Lottě".

22. prosince 1941 byl nacisty umučen. Lotta si hledá práci, aby se mohla postarat o Tomáška. Je nešťastná a ani mu nechce vyprávět, co se vlastně stalo. Snaží se spíš zapomenout. Ale nedaří se. Po několika letech v osvobozeném Československu, když se komunisté hrnou k moci, nechce zažívat další totalismus. Vezme synka a odjede s ním do Německa, později do Austrálie. Tam žijí až do Tomových šestnácti let. Poté se paní Lotta vdá za Američana Clarka a stěhují se do Baltimore, kde Tom žije dodnes.

"Neměl jsem nějaký silný vztah k Austrálii," vzpomíná. "V Americe bylo více vzrušujících příležitostí - jak se vzdělávat, jak se bavit. Já jsem vystudoval žurnalistiku a pracoval jsem pro význačné noviny a časopisy, např. pro Times. Matka mi nikdy nechtěla o otci nic říct. Jen to, že byl nějakým skladatelem. Ona v sobě nesla celý život bolest z jeho smrti a to se na mne asi nějak podvědomě přeneslo. Chodil jsem totiž v Praze ještě do první třídy základní školy a mluvil jsem přirozeně česky. Maminka, i když měla německý původ, se mnou mluvila česky a to i později v Austrálii. Ale ve mně se později všechny vzpomínky na dětství spolu s tím českým jazykem jakoby zabetonovaly. A maminka byla neústupná, nic nechtěla vyprávět. Až když umírala, nechala schválně na místě, které jsem nemohl přehlédnout, svoje paměti. Je tam všechno o vztahu mých rodičů, o atmosféře česko-německo-židovské Prahy, o tom, jak otce zavřeli a zabili, o mém narození.

Já už jsem ale pár let před tím sám, po shlédnutí zmíněného filmu, začal pátrat po tom, co a jak bylo, kdo vlastně byl můj otec a kdo jsem já."

Thomas začal jezdit po roce 1989 do Československa a sbírat veškeré památky na Karla Hašlera. Chodil po antikvariátech, kupoval jeho tištěné písničky, nahrával si videokazety s pořady a filmy, kde se objevilo jeho jméno. Pátral i v archivech, spojil se s organizacemi, které mají ve svém záměru upozorňovat na strašlivé hrůzy nacismu, koncentračních táborů, jako je například International Mauthausen Committee či Česko-německý fond budoucnosti. "Objevil jsem, že můj otec byl nejen význačný český vlastenec, vynikající bavič, skladatel, kritik různých nepravostí, ale hlavně člověk s velikým srdcem, s pochopením pro jiné. Myslím, že jeho umučení je jedním ze symbolů demonstrace násilí, netolerance, rasismu. On nebyl Žid ale přátelil se s nimi. Nenáviděl nacisty, ale miloval moji matku, která byla německého původu. Rozlišoval upřímnost a faleš, čestnost či podrazy. Rád bych proto pomohl s organizováním velkého festivalu, projektu, který nebude jen o Karlu Hašlerovi, ale právě o té toleranci. Karel Hašler bude, jak už jsem řekl, jedním z symbolů," řekl Tom po koncertu 9. prosince a dodal: "Klobouk dolů před tím, co jste tímto pořadem ukázali. Myslím, že to můžeme nazvat základním kamenem zamýšleného velikého projektu na podporu tolerance obyvatel Evropy, ale i celé Země."

Tom přivezl na koncert 9. prosince cenné dokumenty, které byly součástí připravené výstavy v předsálí, a také svou snoubenku (manželka, která jako první objevila čí je syn, zemřela před několika lety na rakovinu), sestřenice z Anglie i z Německa. Tomovi hosté dostali lístky do první řady, stejně jako "starší větev" rodiny Hašlerových, kterou ale především reprezentovala Hana Hašlerová, která je o několik let mladší než nejmladší Tom. Není divu, je manželkou Hašlerova vnuka, zatímco Tom je synem. (Dva první synové - Karel a Gina už nežijí.)

A tak měli možnost se hned na začátku seznámit. Paní Hana a její blízcí totiž o Tomovi neměli do 9. prosince ani ponětí. Tom se naopak za posledních deset let, kdy po otci pátral, stal znalcem rodové historie, i houževnatým navštěvovatelem různých českoamerických spolků a dokonce nedávno založil v Baltimore nový se záměrem upozorňovat na zločiny nacismu. Na otázku kým se cítí být odpovídá bez rozmýšlení: Čechem.