Jak se žije válečnému zpravodaji v Bagdádu?

Americké televize vyklidily Bagdád minulý týden, štáb CNN Iráčané vykázali o víkendu. Kolik novinářů zůstává v irácké metropoli?

Z těch, které potkáváme, asi dvacet. To jsou ti, kteří každé ráno chodí na tiskovky ministerstva informací a účastní se zájezdů do bombardovaných oblastí, které pořádá irácká vláda. V servisu Reuters jsem si přečetl, že je v Bagdádu akreditováno 300 novinářů, ale to už asi nebude pravda.

Jsou tam nějací novináři ze střední a východní Evropy?

Maďaři ani Slováci tu nejsou žádní. Vím o dvou Polácích z jednoho soukromého rádia a několika Rusech z tiskových agentur a televize ORT. Od začátku náletů jsme je ale neviděli.

V Bagdádu už není žádný americký novinář?

Z televizních reportérů ne. CNN byla poslední. Všichni ostatní odjeli předtím, než šlo do tuhého.

Kde bydlíte? Mají novináři vyčleněný nějaký zvláštní hotel, nebo můžou bydlet tam, kde se jim zachce?

Nejdřív to bylo bez omezení, ale po Bushově ultimátu nás irácká vláda sestěhovala do tří velkých hotelů v centru města: Al Rašidu, který byl nejdražší, Palestiny na břehu řeky přímo proti jednomu z prezidentských paláců a Al Mudsúlu naproti budově ministerstva informací.

Není to nebezpečné? Vládní budovy jsou přeci terčem bombardování.

Při výběru hotelu jsme dali na CNN, která má nejlepší informace od americké administrativy. Ti nejdřív bydleli v Al Rašídu, potom v Palestině. Tam teď bydlí většina zpravodajů světových agentur a televizí včetně nás.

Při jednom vstupu do Událostí ale na palác proti vašemu hotelu spadla bomba. Neobáváte se, že by se příště nemusela trefit do svého cíle?

Zatím to zvládáme. Sundali jsme obrazy, přelepili jsme výplně oken a dveří, aby se při detonaci nevysypalo sklo. To je asi nejnebezpečnější. Ale palác byl jediný terč široko daleko, a ten už Američani bombardovali.

Do Iráku jste přicestovali 8. března s desetidenním vízem. To vám irácká strana prodloužila. Do kdy?

Víza jsme získali už v prosinci. Měla platnost tři měsíce a začala platit v den, kdy jsme přicestovali do Iráku. Potom jsme museli kontaktovat místní imigrační úřad, který nám pak víza prodloužil, takže teď nám platí do 29. března.

Prodlouží vám je znovu?

Nevím. Ale nedělají tady s tím nějaké problémy, takže snad ano.

Jak vypadá válečný den v Bagdádu? Můžete se volně pohybovat po městě?

Neexistují žádné policejní hodiny. Novináři většinou v osm ráno vyjíždí do terénu a po šesté večer (16:00 SEČ) se vrací do hotelu, protože pak začínají nálety.

Odkud vysíláte živé přenosy a telefonáty do vysílání?

V podstatě všechno by mělo probíhat přes satelit ministerstva informací. Máme dvě možnosti: buď vstup předtočit, nebo ho odvysílat živě.

Takže i teď voláte z ministerstva informací?

Ne, teď volám z hotelu. V podstatě je to ilegální. Už jsme odtud odvysílali několik vstupů a reportáží o obyčejných Iráčanech předtím, než začaly nálety. Večer je to bezpečnější, protože také budova ministerstva informací je jedním z potenciálních cílů spojeneckých náletů. Přes den je to ale riskantní, kolegům tu už Iráčani zabavili satelitní telefon. Z budovy odnaproti náš hotel neustále sledují.

Všechny příspěvky, které jdou přes ministerstvo informací, irácká strana kontroluje?

Snaží se o to. My máme výhodu v tom, že češtině nerozumí.

Jak probíhají tiskovky iráckých ministrů? Ptáte se po Saddámu Husajnovi?

Samozřejmě. Ministři nám vždycky řeknou, že se uvidí. Ale Saddám to asi nemá zapotřebí. Vždyť za posledních 12 let poskytl jediné interview západní televizi.

Zmínil jste zájezdy do bombardovaných oblastí. Jak to probíhá?

Ministerstvo informací po tiskovce přistaví tři autobusy a v těch nás odveze do nemocnice, kde jsou zranění po náletu nebo na nějaké bombardované místo. Je to dobře vymyšlená PR kampaň, od Války v Zálivu se Irák hodně přiučil.

Jací jsou obyčejní obyvatelé Bagdádu? Získal jste k nim nějaký vztah?

Je na nich vidět, že jejich země byla zvyklá na bohatství. Jsou to neobyčejně přátelští lidé. Nedá se to srovnávat s Makedonií, kde novinářům šlo o život, ale ani s Pákistánem, kde to bylo lepší. Tady je to úplně úžasné. Nedokážu si představit, kdyby třeba černoši bombardovali Prahu, že bych se k nim dokázal chovat tak přátelsky.

Čím to podle vás je?

Za těch 12 let sankcí si asi už zvykli na všechno. Je tu velmi příjemná atmosféra.

Příjemná atmosféra? Vždyť americké a britské tanky jsou před Bagdádem, pozemní útok je otázkou hodin…!

Tady si to nikdo moc nepřipouští. K obyvatelům se dostávají jen nepřímé informace. Irácké velení třeba říkalo, že spojenecké síly se zastavily za hranicí s Kuvajtem, a ony přitom dorazily 80 kilometrů před Bagdád. Nevím, jestli lidé v Bagdádu vědí, co je čeká.

Dobývání Bagdádu bude nejnáročnější operace celé války, a lidé v Bagdádu nevědí, co je čeká?

Třeba Basru spojenci obléhají čtyři dny, v polovině města nejde elektřina a neteče voda. Bagdád je město se šesti miliony obyvatel. Nevím, jestli dojde k pouličním bojům, nebo jestli ho Američané nechají vyhladovět.

V Bagdádu jste společně s kameramanem a syrským překladatelem. Už jste si řekli, kdy to pro vás začne být natolik nebezpečné, že se z Bagdádu stáhnete?

Mám strach, že se nebude kam se stáhnout. Nevím, jestli vzniknou nějaké humanitární koridory, jestli bude fungovat něco jako neválečná zóna. Pokud dojde k pozemnímu útoku, budeme se snažit někam zalézt a neukazovat se. Pak je samozřejmě otázka, na jak dlouho nám vydrží peníze.

Teď jste na tom jak?

Pokud budeme mít stejné výdaje jako dosud, vydržíme v Bagdádu měsíc a ještě nám zůstane rezerva na cestu domů.